frustrace

14. května 2020 v 1:47 | T. |  myšlenky a otázky
Musím přiznat, že tohle je jedno z nejtěžších období mého působení na vysoké škole a to do ní už přes 2 měsíce nechodím, protože koronakaranténa. Nikdy bych nečekala, že se budu takhle moc stresovat kvůli škole z domova. Už přes 2 měsíce sháním téma bakalářské práce. Přes 2 měsíce. Mám za sebou 2 pohovory. Jeden neúspěšný a u druhého čekám na výsledek, ale předpokládám, že to bude taky neúspěšný. Cítím obrovskou frustraci a cítím se hrozně malá. Mám pocit, že těm lidem vlastně nemám co nabídnout. A nejhorší je, že nevím, co vlastně dělat. A už vůbec netuším, co budu dělat, až skončím bez tématu a obepíšu veškeré mé poslední možnosti. Skončím se školou? Popravdě to teď leží pořád v mé hlavě a stále nad tím přemýšlím. Jenže co pak? Co budu dělat, pokud s tím seknu? Nemám tušení.
Myslela jsem si, že karanténu zvládnu v pořádku a bez žádné větší změny, vlastně jsem si na tenhle volnej život dost zvykla a vůbec se mi nechce zpátky do toho koloběhu... Na druhou stranu jsem si uvědomila opět, jak moc jsem sama. Některých lidí mám už plný zuby, hlavně svých mimo vesnických kamarádů. Všichni jen pořád řeší svoje vztahy a jak to přežijou, když se s někým tejden neuvidí a podobný bullshits. I dont really care. Theres much more to care about. A možná za to může jen moje žárlivost a bolest, že já jsem sama. Pořád. Jsem zmatená a naštvaná a osamělá a frustrovaná a kurva všechno je na piču a taky to pěkně bolí. failure.
 

tady a teď

4. dubna 2020 v 1:04 | T. |  diary.
Většinou sem píšu, když jsem smutná, v depresi a nesnáším život. Ale dnes ne. Dnes jsem plná radosti a vděku a vím, že i přes to, že všechno není dokonalé a přála bych si, aby se hodně věcí splnilo, jsem právě teď a tady, přesně na tom místě, kde mám být. Obklopena lidmi, kterými mám být obklopena. A i přes to, že jsou to nejčastěji lidi, kteří jsou mladší jak já, tak jsou skvělí a jsem za ně moc vděčná. Berou mě prostě takovou jaká jsem a mám pocit, že když jsem s nimi, život je o něco lehčí žít. Je to 14 dní od toho, co jsem oslavila jednadvacáté narozeniny a 5 mých velice blízkých děvčat mě dnes přišlo i přes probíhající karanténu překvapit a popřát mi. Žádné takové gesto jsem absolutně nečekala a jsem za něj nehorázně vděčná. Neskutečně mě dojaly. A přesně díky nim, i přesto v jaké se teď s koronavirem ocitáme situaci, mám pocit, že dnes jsem právě na tom místě, na kterém mám být, na tom správném. A doufám, že mi to pomůže zase v nějakém dalším osobním rozvoji a už se těším, až se posunu dál, na další správné místo ve správném čase. Dnes jsem velmi vděčná za to, mezi jakými lidmi se pohybuji.

dvacetjedna

20. března 2020 v 2:40 | T. |  diary.
Nikdy jsem si nemyslela, že své jednadvacáté narozeniny oslavím v nařízené karanténě, kvůli nějakému coronaviru. Vtipné, co život přinese. Jednadvacet. Přijdu si hrozně stará. Hlavně jsem si nikdy nemyslela, že se tohohle věku dožiju. But here I am. Mám pocit, že za poslední půl rok se toho zase stala hrozná spousta. Začala jsem se více bavit s lidmi, se kterými jsem se tolik nebavila. Našla jsem se v nové partě lidí, dělám spoustu nových věcí a jsem vděčná. Co je pro mě nejdůlěžitější je asi to, že jsem znovu našla cestu k Bohu. Jsem opravdu zvědavá, kam se za rok zase posunu. Je to strašně zvláštní, nepočítat s tím, že tu za rok nebudu a že co nejdříve zemřu. I když si dost často myslím, že by nejlepší bylo, kdybych byla už dávno mrtvá, takovým zvláštním způsobem jsem se s životem poslední dobou hodně vyrovnala a naučila jsem se žít přítomností. Protože kdybych nežila přítomností, pravděpodobně bych se z toho už dávno zbláznila. Věřím v to, že Bůh má pro mě vymyšlenou cestu a že vše co se má stát se stane. Doufám, že za rok se zase o dost posunu a že třeba začnu konečně řešit své zdraví a to hlavně to psychické. Nepřeji si nic jiného, než být zase šťastná. Opravdu nechci nic jiného, než aby všichni mí blízcí byli zdraví a já šťastná.
 


Bezmoc

16. listopadu 2019 v 1:34 | T. |  diary.
Jsem plná vzteku a bezmoci a lítosti. Všechno mohlo být teď jinak, kdyby lidé dokázali mluvit o svých pocitech. J. přidal na instagram pro mě velice šokující a otevřený příspěvek v tom, že se topí v životě, že se utopil a nemůže se dostat zpátky na pevninu. Naprosto jsem rozuměla tomu, jak se cítí, protože já se tak cítím už pár let. Měla jsem hroznou potřebu mu napsat a nějak ho podpořit, ale nebyla jsem si vůbec jistá a měla jsem z toho strach. Nakonec jsem se po dvou dnech rozhoupala a napsala mu. Tohle mi bylo odpovědí:
"Ahoj. Ano, máš pravdu, že od tebe bych podporu nečekal, ale o to víc si jí vážím a vlastně tě obdivuju, že po tom, co jsem tě do tohosvýho moře zatáhl, a když jsem dostal strach, že tě v něm taky utopím, tak tě z něj najednou vyhnal, aniž bych vlastně pořádně vysvětlil, co se děje, jsi ochotná mi jí takhle dát."

Docela vtipné je, že já jsem měla v té době úplně stejný pocit a hroznej strach, že ho stáhnu na svou temnou stranu. Měla jsem pocit, že si zaslouží někoho mnohem lepšího a že pro něj nejsem dost dobrá. Nikdy by mě nenapadlo, že ho sžírá úplně stejný strach. Říkám si, jestli jsem tehdy neměla za náš vztah bojovat víc. Nevymlouvám se přeci jen na to, že jsem byla moc zlomená a neměla jsem na to sílu?

Co je asi nejhorší je uvědomění, že to byla zase deprese, co všechno zkazila. Tentokrát to překvapivě ale nebyla ta moje.

mám důvod?

12. září 2019 v 1:26 | T. |  myšlenky a otázky
Neskutečně mě rozčilují lidé, kteří nerespektují moje soukromí a neskutečně podkopávají moji důvěru. Vykládají našim společným (i když velmi blízkým) přátelům o mém psychickém (ne)zdraví, aniž bych je o to prosila. Vlastně i přes můj vyložený zákaz. Já jejich tajemství nikde nerozsévám, tak proč oni musí ta má? Frustruje mě to.
Jsem strašně zmatená. Ze svýho života. Je mi dvacet a v tomhle věku bych už měla vědět, co chci dělat se svým životem, kam ho chci směřovat, co dál. Jenže já nemám ani páru. V hlavě se mi honí tisíce nápadů a variant, jak se svým životem naložit. Jestli mám pokračovat v tom, co dělám, co studuji, dodělat si aspoň bakaláře a pak znovu začít. Nebo jestli všechno riskovat, zahodit 2 roky studia a po hlavě se pustit do něčeho úplně jinýho. Chtěla bych svůj živo naplnit a žít naplno. Ne jen pořád školou, neustále ve stresu co bude a jak bude a jak všechno zvládnu nebo nezvládnu. Už teď jsem se na ni hodně vykašlala. Asi z lenosti. Možná prostě nemůžu. I když mi v pondělí začíná další semestr, cítím se hrozně vyčerpaná. Chci najít lásku, která vydrží a bude opravdová a aspoň z části mě naplní. Nechci si psát s desítkama kluků na Tinderu a chodit na prázdný Tinder dates. Nechci pořád jen sedět a přemýšlet, jak by asi můj život vypadal, kdyby se tisíc věcí stalo jinak. Kdybych byla někdo jiný. Kdybych se už dávno zabila, jak by vypadal svět beze mě. Opravdu by mě čekala úleva v kterou tak doufám? A jestli ano, neměla bych se přeci jen zabít? Vždycky jsem žila v přesvědčení, že zemřu mladá. Ve svých 12 letech by mě ani nenapadlo, že se někdy dožiju osmnácti. Když mi bylo patnáct, zařekla jsem se, že se nedožiju víc jak sedmadvaceti let. Co tady budu tak dlouho dělat, vždyť mě tu nic nečeká. Život je prý dar, který nám byl dán, ale já si nemůžu pomoct a vnímám to spíš jako trest. Jako peklo, do kterýho byla moje duše seslaná. Jen nevím, za co přesně jsem trestaná a proč to trvá tak dlouho. A nemůžu si přestat pokládat otázku... čeká mě někdy vysvobození? Budu se někdy v životě cítit svobodná, volná a šťastná zároveň? Čeká na mě vlastně někde vůbec něco dobrého? Má cenu vlastně dál žít? A jestli ano, tak pro co přesně? Jaký důvod vlastně mám?

nespravedlnost světa

13. srpna 2019 v 1:30 | T. |  myšlenky a otázky

Jsem tak hrozně naštvaná. Na celej svět, protože je tak strašně nespravedlivej. Hodný lidi trestá a hajzlům vše prochází. Jsem plná vzteku, protože je to tak nefér a nemůžu s tím naprosto vůbec nic dělat.
Dneska se ve 4 chystám na pohřeb maminky Z., která v listopadu oslaví teprv sedmnácté narozeniny. Je to jeden z nejhodnějších lidí, které jsem kdy poznala, hotový anděl. Anděl, kterému zemřela maminka, anděl, který si něco takového vůbec nezasloužil.
Jsem plna vzteku, protože lidi jsou plni prázdných slov a myslí si, že to je naprosto vpořádku. Snažím se se na všechno dívat s empatií a nadhledem, nevztahovat vše na sebe, ale nejsem si jistá, jestli to můžu dál dělat. Možná bych potřebovala úplně změnit prostředí, odjet někam pryč... Možná bych se potřebovala přestěhovat do jinýho města a začít prostě opravdu od začátku. Je to vtipný, když si člověk uvědomí, že je vlastně úplně sám, na celým tomhle obrovským světě, kde žije skoro 8 miliard lidí. Je šílený, kolik lidí umře za jednu minutu na světě. Někdo zrovna umřel teď. a teď. A za tu dobu, co tohle píšu jich umřelo už aspoň 20. Je strašně nefér, že životy nejdou vyměnit. Že člověk, který už nechce žít, nemůže darovat svůj život a vzít si něčí smrt místo něj.

je mi ze sebe zle.

8. července 2019 v 0:55 | T. |  myšlenky a otázky
Čas léta, čas dovolené, čas plavek, čas moře, čas deprese. Čas přiznání? Zazněla otázka, jestli pojedu letos s rodiči po 4 letech na společnou dovolenou. K moři. Do Španělska. Španělsko miluju, ne že ne. Strašně ráda bych se tam vrátila. Ale ne. Nedám dovolenou u moře. Jak ráda bych neřešila, jestli mám nějaký hot summer body a nebo ne, jestli mám někde kila navíc a nebo ne. ALe nesnesu to. Už jen představa sebe samé v plavkách je pro mě šílená a dělá se mi zle. Když se náhodou do plavek obleču, tak je mi ještě hůř. Nezvládnu jít ani do bazénu doma. Kde mě vůbec nikdo nevidí. Prostě se sobě samotné tak nehorázně hnusím, že to není možný. Naposledy jsem byla s našima v Černé hoře. Byli jsme tam 10 dní. Za těch 10 dní jsem se vyslékla do plavek a vlezla do vody jednou. Jednou jedinkrát. A ještě za tím stály dny hladovění a i přesto jsem nebyla hubená a bylo mi ze sebe samotné zle. Tehdá jsem ale byla mnohem hubenější, než jsem teď. Hrozně jsem přibrala přes čtvrťák, i přes to, že cvičím a běhám, jsem prostě tlustá. A hnusím se sama sobě. Nehorázně. A když sama k sobě cítím takový odpor, co by si teprve pomysleli ty lidé na pláži? Vždyť by se tam klidně mohli všichni doblít naráz z pohledu na mě a já bych se jim vlastně ale vůbec nedivila. Je mi ze sebe zle. A dala bych cokoliv za to, abych trpěla třeba anorexií a byla hubená. Dala bych za hubenost cokoliv, cokoliv na světě. Možná to je už zoufalství. Ale vlastně je to jen krutá realita.

sama v tisíci

1. července 2019 v 22:58 | T. |  myšlenky a otázky
Nesnáším, jak se prostě mezi tísici lidma cítím tak šíleně sama. Momentalně jsem ve Strážnici na folklorovém festivalu. Miluju folklor a miluju tanec. Ve skupině sedíme u dechovky a já sedíma koukám, jak si všechna děvčata odvádí chlapci k tanci a najednou jsem opravdu sama. U celého stolu není nikdo jiný, jenom já. Proč se to vždycky děje. Já vím, že nejsem žádná kráska a že není u mě o co stát, ale opravdu by někomu tolik ublížilo, kdyby mě vyzval na jeden jedinej blbej tanec? Proč si nemůžu užívat něco, co tak strašně miluju. Proč vždycky skončím v depresi a sama. Svírá se mi srdce a je mi z toho šíleně smutno a nevím co s tím. Tohle mají být ty časy, které mě rozptýlý, které budou dobré. A nemám sedět sama na lavičce v depresi a jediný po čem toužit být zase sama v posteli, izolovat se od všeho a od všech. Přesně v takovýhle chvílích prostě nechci žít. Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybych prostě jen nebyla.

co by kdyby

18. června 2019 v 23:17 | T. |  diary.
Byla jsem připravená udělat první krok a prostě ho políbit. Nebo se ho zeptat. Nebo cokoliv. Ale evidentně jsem na to připravená nebyla, protože jsem to neudělala. Opitá jsem na to byla dost a stejně sem to neudělala. 3 hodiny. 3 hodiny jsme spolu sami seděli na ulici a povídali jsme si. A po 3 hodinách, kdy jsme už měli jít domů šel prostě k nám lehl si ke mě do postele a tak se prostě rozhodl, že bude spát u nás. Byl u nás až do 4 odpoledne dalšího dne. A já už toho měla dost, prostě jsem chtěla vědět, jak na tom jsem. Nebaví mě pořád poslouchat lidi okolo mě, jak se mě ptají, jestli spolu chodíme a jak dlouho spolu jsme nebo co vlastně mezi sebou máme. Poslouchala jsem to asi 2 měsíce. A tak jsem se rozhodla, že posbírám celou svou odvahu a právníkovi napíšu. 3 dny jsem z něj tahala to, že vlastně miluje jinou holku a že my budeme jenom kamarádi. 3 dny. Vlastně ani nevím proč mě to tak sebralo, když sem si ani nebyla jistá, co k němu cítím a jestli s ním chci být. Ale i tak mě to sebralo dost. Vím, že mi je jen 20 a že mám spoustu času. Ale mám takovej strach, že budu už navždycky sama. Že se nikdy nenajde nikdo, kdo by mě po pár měsících neopustil,nebo nepodváděl nebo se mnou vlastně vůbec nechtěl být. Bydlím už déle jak půl roku sama a nikdy jsem nebyla tak hrozně osamělá. Chybí mi přítomnost člověka vedle sebe, chybí mi vřelé objetí. Svírají se mi všechny vnitřnosti při představě, že takhle to bude už napořád. Já takhle strašně sama. Vzdala jsem se svého snu jít na medicínu. Vlastně nevím, co dělám. Nechápu svůj život ani kam kráčím. Jsem ze všeho jen příšerně vystresovaná a nemůžu se opět ubránit myšlenkám, o kolik jednodušší by bylo, kdybych tu nebyla. Kdybych prostě zemřela a nemusela nic řešit. A vlastně si nepřeji ani nic jinýho, než prostě umřít. Umřít a mít klid.

mám problém

9. června 2019 v 2:00 | Tess |  diary.
Mám problém. Vážný problém sama se sebou a konečně jsem to dokázala někomu přiznat. Někomu, u koho bych nikdy v životě nečekala, že to řeknu. I přesto, že je mi tou nejbližší osobou, kterou mám. Vždycky byla plná srandy a já bych nikdy sama od sebe nepoznala, že se něco děje. Došla ke mě, první 3 hodiny jsme řešili blbosti a jen tak klábosily. Pak chtěla jít domů, ale řekla jsem jí, že ji nikam nevyháním a jestli chce, může klidně zůstat. A tak zůstala. Psala jí máma a ona se začala smát, tak jsem se zeptala, co se děje. Najednou zvážněla a s jejím: "Stejně bych ti to jednou nejspíš řekla.." mě dost vyděsila. Chtěla se zabít a už přes rok chodí k psychologovi. Je to ten poslední člověk, do kterého bych to řekla. A tak jsme si o tom začali povídat. A já jí tak nějak řekla, že naprosto přesně rozumím tomu, jak se cítí a čím si prochází, protože tohle zažívám už nějakou dobu. Nechápala, že jsem nebyla u psychologa. A já zjistila, že k ní mám ještě mnohem blíž. Že jí vlastně opravdu můžu říct cokoliv. Díky ní jsem si uvědomila, že mám opravdu problém. Že jsem nejspíš opravdu nemocná. Že to není normální, být pořád tak šíleně ve stresu s šílenýma úzkostma. Být pořád v depresi. A že bych s tím opravdu teda měla něco dělat. Ale sama se k tomu asi v životě nedokopu.
V lednu jsem se seznámila s právníkem. Už od začátku se mi líbil, ale nic víc v tom nebylo. Postupem času jsme se začali bavit víc a víc, vídali jsme se každej týden na nácviku. Postupem času mě začal hodně přitahovat. Pořád si nejsem jistá, co k němu vlastně cítím a jestli k němu cítím něco víc jak přátelství. A jak to má on. Spousta lidí si myslí, že spolu něco máme, že spolu chodíme. Týden před hodama si zlomil zápěstí. Hody jsme měli sobota neděle. V neděli jsme byli ještě pít, přišla jsem domů v pondělí v 5 ráno. No a večer mi psal, že se zrovna probudil z narkózy, že mu ruku zoperovali. Byla jsem za ním v nemocnici. Každej tejden jsme si pak psali. Jenže to postupně utichlo a teď se vidíme jednou za 2/3 týdny a nepíšeme si. Ale vždycky když jsme spolu na nějaké akci, vždy jde za mnou a stráví se mnou skoro veškerej čas, co jde. Jsem z něho zmatená. Na jednu stranu ho chci šíleně políbit, na druhou stranu se bojím, že on to vidí úplně jinak. Navíc si ani nejsem jistá, jestli jsem připravená na novej vztah.
Co se týče vztahů tak pořád nemůžu z hlavy pustit J. Docela často na něj myslím. Popřála jsem mu dokonce i k narozeninám. Chybí mi. Fakt hodně. A hrozně moc bych se přes něj už chtěla přenýst a i přesto, že už to určitě není tak hrozné, jako to bylo na začátku, tak mi chybí. V pátek jsem po dvou letech potkala M. Minuli jsme se na přechodu, nepozdravili jsme se, jen se na sebe dlouze podívali. Šel s novou přítelkyní. Už dávno k němu nic necítím, ani mi nechybí nebo cokoliv a i tak mě to setkání jakýmsi divným způsobem hrozně zasáhlo. Co se starých vztahů týče, navázala jsem i jeden kontakt starého přátelství a to s T. Ale nechápu ho, nevím jestli se mě bojí, nebo whats the deal, ale kdybych mu nenapsala já, tak se sám neozve. Přitom mi tvrdí, že je to šílená úzkost a hanba, že jsme si byli tak blízcí a nedali bez sebe ani ránu a teď se vlastně vůbec neznáme. O pár dní později jsem mu psala, jestli nechce někdy zajít na kafe.
Jsem šíleně ve stresu z toho, že se nedostanu do dalšího semestru a že mě vyhodí ze školy. Zároveň se ale nedokážu absolutně vůbec soustředit na učení. Vzdala jsem se svého snu, že půjdu na medicínu a bude ze mě doktor. Možná na trvalo, možná prozatím. Čekají mě příjmačky, ale vůbec na ně nechci jít. Je to zbytečná ztráta času, protože na ně nejsem vůbec připravená a jsem hrozně naštvaná na sebe, že jsem si tohle udělala. Buď jsem se měla vykašlat na biochemii a soustředit se na přípravu na medicínu a nebo jsem se měla vykašlat na celou medicínu, nepodávat si ani přihlášku a prostě zůstat na biochemii a na tu se soustředit. Nevím co dělám. Nevím co dělám se svým životem a kam vlastně chci jít a co chce dělat. Potřebovala bych pauzu od všeho, abych si dokázala uspořádat myšlenky. Ale ta mě zatím nečeká, ještě aspoň měsíc ne. Doufám, že se to brzy uklidní, snad po těh příjmačkách budu aspoň trochu víc v klidu.

Kam dál