uvolněte se, nadechněte se a všechna negativa vydechněte do podložky

11. října 2017 v 21:47 | Tess |  myšlenky a otázky
Mám na stole růže, které pomalu odkvétají a připadám si tak trochu jako ony. Odkvetlá. I když ony jsou stále krásné. Což už společného nemáme, protože já jsem akorát zasmušilá, unavená, nevrlá a hlavně jsem smutná.
Chlapec, se kterým jsem to po polibku viděla tak nadějně, se mi už neozval. Už je to týden, co jsem mu psala a stále nic. Ticho po pěšině. A mě to strašně mrzí, protože mi s ním bylo velmi dobře. A tak na mě zase padla rouška neuvěřitelné samoty. Mám pocit, že mi z toho exploduje hlava, ze všech těch citů a pocitů. Ze smutku. Z prázdnoty. Z nedostatku lásky. A když v noci usínám, přeji si, aby byl se mnou bývalý přítel. I když mi neuvěřitelně šíleně ublížil. Tak si jen přeju, aby si lehl vedle mě, dal mi pusu na čelo, pevně mě objal a řekl mi, že ať už se stane cokoliv, bude to dobré. Snad si i dokonce přeju, aby se nestalo to, co se stalo a my byli pořád spolu.. Abych na to na všechno nemusela být sama, protože šílím. A tak začínám dělt šílené věci, který bych v životě nedělala předtím. Začala sem chodit na posilování. Začala sem chodit do posilovny. A dokonce jsem dneska vyplnila i svůj poslední volnej den hodinou jógy. Snažím se nějak zabavit, abych nemusela moc myslet. Aby to tolik nebolelo. Což se mi třeba podařilo dneska na té józe. Nemyslela jsem na nic negativního, jen jsem poslouchala uklidňující hudbu a slova instruktora a když nám řekl, abychom se uvolnili, zhluboka se nadechli a poté co nejvíce vydechli a hlavně to všechno negativní, všechny naše problémy a bolesti do podložky, snažila jsem se co nejvíc. Snažila jsem se strašně věřit, že takhle to může fungovat. A bude. Že si stačí jen lehnout na zem a vydechnout všechno špatné do podložky. Kéž by tak svět fungoval.
 

polibek do vlasů

28. září 2017 v 22:37 | Tess |  myšlenky a otázky
Jednoduchý návod na to, jak někoho zabít. Věnujte mu dlouhý a krásný polibek a pak se už neozvěte. Nikdy.
Tohle tedy zatím není naštěstí můj případ, ale to, že se chlapec neozval dlouho mě začalo pomalu zabíjet. Vlastně mě to stále tak trochu zabíjí, protože jsme se ještě neviděli. A už to je déle jak týden. Já nechci být žádná hysterka nebo tak. Ale on mi tím polibkem dal jakousi naději. Nesnáším, když mi lidé dávají naděje, které jsou pak třeba falešné. Dal mi naději a zdá se, že od té doby tak nějak nestojí o to, abychom se viděli. Chápu, že nemá čas. Je tohoprostě hodně, já sama toho mám spoustu a nervově se hroutím, ale protože vím, že je toho hodně a (nebo aspoň pro mě) je to hodně psychicky náročné, ocenila bych, aby jsem s ním mohla na chvíli na školu přestat myslet. Přála bych si dospět na tu úroveň, kde za tím nebudu zatím nic vidět. Kdy to pro mě bude jen obyčejné randění a moje srdce z toho nebude tlouct jak splašené. Ale možná to je tím, že teď někoho potřebuju..
Momentálně jsem v hodně blbým rozpolžení. Jsem v rozpoložení, kdy se nervově hroutím ze školy, ještě jsem se úplně nedostala přes minulý vztah a kdy mi motá hlavu zase jiný kluk. Za poslední týden jsem se 2x nervově zhroutila. Normálně se mi to stává tak jednou za dva tři měsíce. Maturitní ročník, jasně je to náročný a všechno. Ale já si nemůžu dovolit se nervově hroutit. Prostě nemůžu a nevím, jak bych to zastavila. Mám hlavu plnou myšlenek, který nemám pořádně kde ventilovat. Když je ventiluju, lidi tím akorát otravuju a oni mi řeknou, že je tím otravuju. Nemám nikoho, za kým bych mohla jít, pobrečet si, pevně ho obejmout a vyventilovat to. Nějakou to zvládnout. A možná, že někoho takovýho hledám právě v O. Jenže se zas tak moc dobře neznáme. A vlastně mě jen políbil a já z toho dělám už kdo ví co. Třeba to pro něj absolutně nic neznamená. Třeba mu jde taky jen o sex nebo co já vím! A hlavně.. když by všechno klaplo a posunulo se to.. co když uteče až zjistí, že si našel labilní holku s depresema? Já vím, moc přemýšlím a zacházím do extrémů. Jenže já nevím, nevím co s tím dělat. A nevím, co chce dělat on. Ani nevím o čem přemýšlí, co si myslí. A to mě trochu zabíjí. Ta nejistota. Protože jediný, co bych momentálně potřebovala je jen velký pevný objetí a další něžný a dlouhý polibek. A nebo pusu do vlasů, na čelo. Nějaký projev lásky a starosti. Přece toho zas tak hodně nežádám.

otazníky

19. září 2017 v 21:59 | Tess |  diary.
Jsem hrozně zmatená.. Bude to měsíc, co jsme se rozešli a stejně to pořád jaksi bolí. A já bych se opravdu ráda přesunula, dostala se dál a pokračovala. Nechala to za sebou. Ale nějak mi to nejde. Pořád se jakýmsi způsobem cízim zklamaná, podvedená.. Začíná toho na mě být zase až moc. Mám pocit, že mě maturitní ročník akorát celou převálcuje, že nemám v životě šanci to zvládnout! Je třetí táden v září a já toho mám už plný zuby. Píšeme už na maturitní otázky a musíme se učit. Trochu velkej šok. Navic tenhle týden je tak strašně debilní a to je teprve úterý. Včera jsem zaspala do školy, tak sem nakonec nešla vůbec. Večer jsem měla jít s 5 kamarádkami do divadla, ale všechny mi to na poslední chvíli odřekly. Takže sem nikam nešla, akorát sem si udělala zbytečnej výlet k divadlu. Dneska ráno jsem vezla taťku do práce a jela jsem zpátky domů. Jenže sem nemohla zaparkovat před barákem. Bylo tam strašně málo místa a prostě mi to nešlo. Jednou sem dokonce jemně ťukla do sousedky a tím, jak mi to nešlo, jsem nestíhala do školy a normálně mi to je jedno, ale tak strašně mě to rozhodilo, že sem začala šíleně brečet. A nemohla jsem přestat. Seděla jsem v autě, napůl zaparkovaná, napůl jsem stála jak debil a brečela jsem. Pak jsem teda jela s obrovským spožděním do školy. Po škole jsem měla jít zařizovat stužkovák, jenže v baru, kde jsme to chtěli mít, tak nemají už volno.. Nic mi nevychází tak jak bych chtěla, jsem ze všeho akorát vystresovaná a mám toho po krk. Navíc mám obrovskej zmatek v hlavě.
O prázdninách jsem se seznámila s O. Byli jsme na stejné party a když jsem odcházela, doběhnul mě a požádal o číslo. Toho večera mi poslal sms na dobrou noc a tím to haslo. Nepsali jsme si. Až do jedné opilé noci, to už se se mnou M. rozešel, jsem si řekla, že za to stejně nic nedám, že stejně pravděpodobně neodepíše a napsala jsem mu. Odepsal. A my jsme si začali psát. První týden v září jsme se viděli. Bylo to fajn, nakonec sme se objali a každý jsme si li svou cestou. Dál jsme si nějak psali a znovu jsme se viděli dneska. Je mi s ním opravdu dobře, je s ním sranda a řekla bych, že je stejně vážný jako já. Taky jsem si myslela, že je tak trochu stydlín a tím pádem budu mít prostor nějak všechno vstřebat a popřípadě se nějak pak dostat k dalšímu vztahu. Jenže mě dneska na rozloučenou políbil. 3x. A já nevím jestli se mi to líbilo nebo ne, protože mě tím připravil o čas, který jsem myslela, že budu mít. Já vím, nemusí z toho nic být, ale mě nelíbaj kluci jen tak na ulici z ničeho nic. Navíc absolutně nic nevím. Vlastně neznám ani jeho příjmení. Ani jeho věk (jen přibližně). A nemůžu příště přijít, že jo, půjdu do toho, ale pomalu, protože mě ještě šíleně bolí srdce. Protože mám na srdci obrovskou jizvu a nemůžu a ani nechci se znovu spálit a tak zklamat. Nezvládnu další nával bolesti. Já vůbec nevím, co teď dělat. Nejradši bych si zalezla do nějaký skulinky, odkud bych už v životě nemusela vylézt. Ale já vím. Moc přemýšlím.. už mlčím.
 


otevřená zlomenina srdečního svalu

29. srpna 2017 v 2:45 | Tess |  diary.
Nevím, co dělat. Přestala jsme dýchat a zapomněla jsem, jak se to dělá. A není nikdo, kdo by mě znovu naučil, jak dýchat. Nemám absolutně vůbec chuť žít. Ale vůbec. Ať se snažím jak se snažím, nenacházím jediný důvod, proč v tom pokračovat.

,,Bůh ví, že mě existence hodně bolí.
Ale vidět lásku ostatních k sobě
a vědět, že člověk, kterýho možná miluju, mi nedokáže napsat ani ahoj
a zeptat se jak se mám..
dělá tu existenci ještě víc bolestivější.


Tohle jsem napsala včera v asi stejnou dobu.. jen jsem nevěděla, že se člověk, kterýho možná miluju, dneska ozve. A rozejde se se mnou. A že mu nebudu ani stát za to, aby se se mnou rozešel z očí do očí. Že se se mnou rozejde přes facebook. Bolí mě srdce. A všechno. Úplně strašně. Nejsem dost dobrá. Nebyla jsem dost dobrá pro něj, protože mě musel podvádět. Nebudu dost dobrá pro nikoho. Nikdy. Zbytečná existence. Zbytečná a bolestivá existence. Mým kamarádům to bylo úplně jedno. Všem je to úplně jedno. Všem jsem jedno. A pro nikoho nejsem dost dobrá. Snažíte se do toho dát úplně všechno. Všechno ze sebe. A stejně to pro nikoho není dost dobrý. Já se sebou nedokážu už dál žít. Všechno je zase špatně. Můj život je špatně. A možná, že už je prostě čas, aby nastal konec. Aby se nade mnou rudě rozzářilo GAME OVER psané mou krví. Možná, že je už čas se navždy uložit ke spánku. Mít navždy klid. Necítit bolest. Protože mám pocit, že mě ta bolest sežere za živa. Jednou umřít musím. A možná, že bych konečně měla udělat něco pro sebe a ušetřit se další bolesti. Prostě jen usnout.. a už se nikdy neprobudit.

co dál

3. srpna 2017 v 1:36 | Tess |  diary.
Nevím co mám dělat. Budeme spolu 3 měsíce. Není to dlouho, to v žádném případě. Ale 3 měsíce jsem ve vztahu. Jsem zadaná. A vůbec se tak necítím. A nevím. Nemám tušení co dělat. Mám dál živit něco, co pravděpodobně nemá budoucnost? A nebo je to tím, že jsme 2 z těch 3 měsíců strávili 180 km od sebe. Mám ho ráda. Ale mám ho ráda jako něco víc a nebo ho mám ráda jako kamaráda? Já nevím. Říká se, že na začátku každého vztahu je vše růžové a krásné. Tak proč to tak není i u nás? Jsme tak rozdílní.. A myslím si, že není připravenej na to, být s někým jako jsem já. Na to nemůže bejt asi připravenej nikdo.. Ale chybí mi. Momentálně bych chtěla (i v tomhle šíleném vedru) se jen přitulit k němu a spát. Nemuset nad ničím přemýšlet. Nešílet. Chci si s ním psát 24 hodin denně. Ale nevím o čem. Nemáme si moc o čem psát.. a 3 týdny jsem ho neviděla. A opravdu mi chybí. A jsem beznadějná romantička nakrmená spoustou žvástů z filmů. Jsem holka. Jsem zlomená holka. A dala bych cokoliv za nějakou maličkost, nějakou pozornost z jeho strany. Ani si nedokáže představit, jak strašnou radost by mi třeba udělalo to, že by se zbalil a přijel by za mnou. Překvapil mě. Nebo kdyby mi někde po cestě na nějaké cizí zahradě třeba utrhl kus nějaký kytky. A nebo kdyby tu aspoň byl. Nějak. A možná, že si tam někde těch 180 kilometrů ode mě žije úplně jinak. Vede jiný život. S někým úplně jiným. Mám za ním příští týden přijet? Ale já asi nemůžu. 3 týdny jsem se neviděli. 3 týdny. Až moc se toho bojím. Měla bych poznat jeho rodiče. A bratra. A myslím si, že to nemůžu udělat. Že to nezvládnu, psychicky. Protože jediný, co poslední dobou opravdu zvládám je jen chodit do práce, pracovat, vrátit se z práce a zalézt do postele do té doby, než budu muset jít zase do práce. A to není moc dobrý. Řekněme si to upřímně. Jsem beznadějná romantička, co je s velkou pravděpodobností psychicky nemocná a která potřebuje cítit lásku. Která potřebuje, aby se o ni někdo staral. Aby někdo aspoň trochu vyplnil to prázdno. Které by někdo stíral slzy, krom mě samotné. Upřímně se to všechno začíná zase zhoršovat. Poprvé se to stalo v roce 2011. Poté v roce 2014. Po 3 letech. To znamená, že rok 2017 by měl být můj poslední, protože do třetice všeho dobrého, že? Hádám, že to se ještě dozvíme.. Ale momentálně vůbec nevím. Vůbec nevím, co dělat se životem.

such a mess

27. června 2017 v 23:03 | Tess |  diary.
Už dva dny nejsem schopna vylézt z postele a přestat přemýšlet. Nějak zastavit ten myšlenkovej proud. Vlastně jediný, co momentálně dokážu je ležet, brečet a spát. Vůbec nevím, co dělat se svým životem. A nebo jsem na to možná přišla a příjde mi to jako ta nejsmutnější věc na světě. Ale možná, že to tak bude pro mě nejlepší. Odříznout se od všeho..
Myslela jsem si, že jsem konečně našla někoho, kdo mě má rád. I se vším, co se semnou táhne. Myslela jsem, že jsem našla konečně někoho, kdo mě jen pořádně obejme a nebude se na nic ptát. Byla jsem naivní a věřila mu. Měsíc. Blbej měsíc jsme spolu byli. Nebo pořád jsme. Jeden blbej večer, kdy jsme se oba opili. On víc a nezvládl to. Chtěla jsem se jen podívat na to, kolik je hodin. Na jeho telefonu. Ten telefon se mi podařilo otevřít a omylem jsem i otevřela konverzaci na facebooku, kterou jsem nikdy otevřít neměla. Chtěla jsem vědět, kolik je hodin a místo toho jsem se dozvěděla, že můj přítel má pravděpodobně jinou holku. Že můj přítel miluje někoho jiného. Myslím, že se mi nikdy tak rychle nepodařilo vystřízlivět. A hlavně nemám vůbec tušení co teď dělat. Nevím, jak se ho na to zeptat. Nevím co dělat se životem. Cítím se strašně prázdně když na to nemyslím. A když na to začnu myslet, je mi blbě. Ze sebe z něj. Ze života. Celej život hledám někoho, kdo mě bude mít rád. A když to konečně vypadá, že jsem někoho takového našla, vrazí mi kudlu do zad aniž by věděl o tom, že já to vím. Že tu kudlu cítím. Mám chuť řvát. Mám chuť vrhnout se z útesu a nechat krom svého srdce rorcupovat na kousíčky i své tělo. Vůbec nevím, co mám dělat. A to, že budu celý dny akorát ležet a spát to evidentně nevyřeší. Nevím. Všechno mě bolí. Nedokážu pořádně myslet. Nedokážu nic dělat. Nemůžu.. Nechci. Nezvládám. Co je se mnou tak špatně? Nemůže se mi jednou v životě stát něco dobrého? Něco pěkného? Nemůže být alespoň jeden pilíř mého života pevný? Copak je mi opravdu určeno být už navždy sama? Nemilovaná? Copak nikdy nepříjdu na to, jak zastavit tuhle bolest?

pravda? radši ne.

13. června 2017 v 23:01 | Tess |  diary.
S M. to táhneme tak nějak dál. Nastaly zlomové okamžiky a možná až moc upřímností.
Jednoho dne jsem si všimla, že má jizvy na ruce. Má jich spousty, protože je to sportovec, ale tyhle byly jiné a mě jako nesportovkyni až moc důvěrně známé. Ptala jsem se, co se mu stalo. Řekl mi, že byl běhat v lese. Nevěřila jsem mu to ani na sekundu. Pak jsme se přiopili 2 litry vína a z něho to najednou vypadlo. Pořezal se nožem. Protože měl pocit, že není dost dobrý. Vypadal tak strašně zranitelně a tak strašně se styděl a myslel si, že si o něm budu myslet, že je jen nějaký blázen, kterej by se měl nechat zavřít do ústavu a měl hroznej strach, že tomu neporozumím a uteču. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela, jaký to bude mít dopad na mě. Bylo mi ho hrozně líto, měla jsem slzy v očích a byla jsem strašně smutná, že si to musel začít. Že vůbec pomyslel na to, vztáhnout na sebe nůž a pořezat se. Byl to tak nehoráznej nával emocí, že to ze mě vypadlo, aniž bych věděla jak.
"Pokusila jsem se zabít."
..
Nadávám si teď za to, že jsem mu to řekla. Ale v té chvíli jsem věděla, že mu to pomůže. Že bude vědět, že něco takovýho je normální. A že v tom není sám. A že naprosto chápu, až moc dobře, jak se cítí. Jenže nakonec jsem se jako ta failure cítila zase jenom já. Doteď jsem nechápala, proč se mnou vlastně tráví čas. Natož aby ho se mnou trávil po tom, co mu řeknu, že jsem vlastně psychicky nemocná. Že se nesnáším a že bych nejradši byla mrtvá. Nemohla jsem se na něho ani podívat, tak moc sem se styděla. A on tomu nechtěl věřit. Což mě rozbrečelo ještě víc. Protože slova, co mi říkal mě tak hrozně hřála u srdce. Že nechápe, jak se někdo tak úžasný mohl pokusit zabít. A i přes to, že jsem mu řekla něco, co jsem nikdy nikomu v životě neřekla. Že jsem to vůbec vyslovila nahlas. I přes to všechno mu stále nevěřím. Nevím proč. Je to mnou, vím to. Nechce se mi věřit, že bych se mohla někomu líbit. Že by mě někdo mohl mít rád. A i když spolu oficiálně nechodíme, mám pocit, že jo. Jistým způsobem. A jedna má část je strašně ráda. Strašně si to užívá, každou chvíli s ním. Každý jeho polibek. A polibky na čelo či do vlasů. To je moje slabost. A ta druhá část. Ta je strašně naštvaná. Protože neví na čem je. Protože ví, že potřebuje lásku. A to, že neví co bude dál, jestli to se mnou vůbec vidí někam dál, jestli mu opravdu nejde jen o to se se mnou vyspat. To mé druhé já zabíjí. Vlastně mě to zabíjí celou a já se odhodlávám se ho zeptat. Ale nemůžu. Protože možná i já se bojím to posunout někam dál. Navíc vzdálenost Brno - Kutná Hora. Nesnáším vzdálenosti. Ale pronásledují mě.
Jsem strašně zmatená. A i přesto, že mám alespoň na půl teď jeho, si připadám hrozně sama a prázdná.
Včera mi zemřela moje psí parťačka. 13 let jsme spolu vyrůstaly. A strašně mi chybí. Protože teď už si nemůžu zalízt ani za ní a svěřit jí trable života. A ona mě už neoblízne a já nebudu mít aspoň na chvíli pocit, že je svět v rovnováze.

momentální myšlenky a otázky v hlavě

14. května 2017 v 23:46 | Tess |  myšlenky a otázky
S M. jsme se potkali na Tinderu. Ano, možná jsem byla v tu chvíli natolik zoufalá, ale spíš jsem si z toho chtěla udělat srandu. No, nakonec to přece jen i něco přineslo. Právě M. Viděli jsme se 2x a já si nejsem úplně jistá tím, co se to vlastně děje. Nejsem jedna z těch, co by si mohli vybírat. Nadruhou stranu, co když už nepříjde nikdo jiný? Mám dát šanci člověku, kterýho vlastně neznám? Měla bych mu dovoli mě líbat? Co když si myslí, že z toho něco bude? A až se poznáme a já zjistím, že mi nesedí jako člověk? Co pak? Nechci ho nijak ranit ani si s ním zahrávat.. A má o mě opravdu zájem a nebo si chce jen užít? A nebo to jsou zase jen signály, které si vykládám špatně? Byli jsme spolu teď v pátek na studentském majálesu. Prvně jsem se s ním hodně nechtěla vidět, ale když přece jen za mnou přijel, nemohla jsem ho poslat do háje. I když sem to setkání celkem oddalovala. Nakonec jsme spolu strávili 4 hodiny. Na chvíli jsme odešli z areálu, abychom se lépe slyšeli a seděli jsme na cyklostezce a povídali si. Bylo to rozhodně jiný, než když sme se viděli poprvé. A už si dovolil i mnohem víc. Myslím si, že od toho mnohem víc čekal. Bylo poznat, že mě chce hodně políbit a já jsem na jednou stranu v opojení alkoholu taky chtěla. Ale stejně jsem to nakonec neudělala. Vždycky jsem nějak uhla nebo se otočila.
Mám strach. Co když s někým budu, třeba nakonec s M. a on se lekne, když se rozsypu jako domeček z karet do kterého jemně někdo foukl? Protože já jsem vlastně taková hodně roztřískaná sklenička. A přece nemůžu za někým, s kým to vypadá, že by se to posunulo nějak dál, jen tak přijít a říct: Víš do čeho se pouštíš? Já trpím depresema. Seš připravenej na to, že se zničeho nic složím? Že začnu plakat a jediný co budu potřebovat bude to, aby jsi tu byl pro mě? Aby jsi mě pevně objal a jen mě držel? Že to se mnou bude v některých chvílích hodně těžký? Že občas budu sobecká? A že ti vlastně nebudu schopna vysvětlit, proč? Co se se mnou děje? Kdo mě tak roztříštil? Nechceš si to vlastně ještě radši rozmyslet, jestli do něčeho takového budeš chtít jít? A proč by do toho měl někdo chtít dobrovolně jít? Zrovna se mnou? Proč by se měl někdo pokoušet slepit nějaké střepy dohromady.. Nevěřím tomu, že by se našel někdo, kdo by mi mohl pmoci.. už ne.. a tou pomocí myslím tu jen pro mě třeba být. Kdykoliv. Z očí se mi hrnou slzy a bolí mě u srdce, protož enevím, do čeho jsem se to zase dostala. Nechcu ublížit jemu. Ale nemůžu si ani dovolit ublížit sobě.. Opravdu je mi souzeno, abych celý život prožila bez lásky? A proč tu tedy pak jsem? Abych trpěla místo ostatních, kteří jsou šťastni? Prootže někdo prostě musí trpět? Připadá mi, jakoby někdo držel mé srdce v dlani a chtěl ho rozdrtit. A já zase nevím, co dělat.. Udusit se slzami.. kdyby to bylo možné, jsem asi pravděpodobně dávno mrtvá. Klid..

13 kokotů

5. května 2017 v 23:49 | Tess |  diary.

Celej duben jsem sem nic nenapsala. Ne protože by mi bylo líp. To ne. Pravdou je, že mi je poslední dobou zase čím dál tím hůř. Napadalo mě spoustu myšlenek, které jsem si zapisovala a o kterých jsem si myslela, až se trochu přeženou, že je dám nějak dohromady a vypíšu to sem, že se mi uleví. Jenže mi není vůbec líp a ty myšlenky mi přijdou směšně jasný. Celá si příjdu hrozně směšná a naivní. Což jsem. Cítím bolest, který se mi usadila někde pod 3. párem žeber. Asi se tam zabydlela, protože mě nechce opustit. Stejně jako myšlenky v mé hlavě. Strašně mě štve, že spousta lidí si myslí, že když shlédnout seriál 13 reasons why, tak budou najednou rozumět každému, kdo si něčím prochází. Taková sračka. Ze zvědavosti, jsem viděla všech 13 dílů. Zatím co jiní se u toho hroutili a přes slzy neviděli, já neuronila ani jednu. Příjde mi to tak trochu jako fraška. Ze začátku jsem si myslela, že by to lidem mohlo opravdu aspoň trochu otevřít oči, ale ve skutečnosti je to akorát všechno horší. Lidi si teď jen myslí, že musí páchat sebevraždu kvůli svým malicherným problémům. Já neříkám, že je špatné, že jsou smutní kvůli tomu, že se někteří lidé nechovají tak, jak by měli. Ale takoví lidi teď prostě jsou. Navíc mě to nejvíce zaráží u lidí, kteří se taky chovají často jako ti, kvůli kterým chcou teď páchat sebevraždu. Opravdu se lidé chystají dělat z psychických nemocí a sebevražd frašku? Místo toho, aby si uvědomili, co se vlastně všude kolem nás děje? Jsem naštvaná, proto s tou bolestí, co se mi opět usídlila pod 3. žebrem žiju už téměř 7 let. Je to šíleně dlouhá doba. A za tu šíleně dlouhou dobu si nikdo ani neuvědomil, že by mohlo se mnou být něco špatně. Nikdo se mi nesnažil pomoct. Ani mé pořezané ruce, na kterých dnes jen křičí jizvy nikomu nenapověděli, že nezvládám žít. 7 let psychické bolesti a já jsem pořád tady. Vy jste si jen hráli s jinými a teď brečíte, že se k vám otočili zády, našli si někoho jiného a hned chcete umírat? Prosím. Tenhle článek je asi hodně sebestřednej. A mě je to teď jedno. Protože já už 7 let balancuju na tý hraně se smrtí. A ještě sem nepřepadla. Ne díky vaší pomoci. Ale můžete být v klidu, já vás budu tahat z těhle kravin, kdy si myslíte, že zabít se je teď strašně skvělý a in řešení něčeho tak malichernýho. Není. Jste kokoti. A já vás za tohle chování momentálně strašně nesnáším.

18 thing I've learned in 18 years

20. března 2017 v 0:01 | Tess |  diary.
1. Jediný, na koho se vždycky můžeš spolehnout jsi ty sám.
2. Život prostě není a fér a nikdy nebude.
3. Važ si jakékoliv trochy lásky, kterou dostaneš. Protože láska se jen tak nerozdává.
4. BE KIND.. ALWAYS.
5. Všechny rány se postupem času zahojí, ale jizvy nikdy nezmizí.
6. Lidé tě vždycky opustí, protože si najdou někoho lepšího. Ať už krátkodobě a nebo napořád.
7. Malý prsa, dobrý prsa. Není to nic, za co by ses měla stydět.
8. Když se prostě necítíš dobře, dej si horkou sprchu a nebo si zalez do postele a zůstaň tam třeba celý den.
9. Nikdo nikdy nepochopí tvůj příběh nebo to, jak se cítíš, prootže si to nikdo nezažije.
10. I když by ses pro ostatní rozkrájela, nemůžeš očekávat, že se i ostatní rozkrájí pro tebe. Protože nerozkrájí.
11. Hudba je to, co ti jde. To v čem se cítíš sama sebou. A to, co vždycky pomůže. Hudba je věčná.
12. Spousty věcí dokážeš sama. Jen to chce čas.
13. Nenech se ovládat a nenech se využívat.
14. Nejšílenější nápady a sny jsou většinou nejlepší nápady a sny.
15. Pokud jsi z něčeho nervózní, jdi do toho. Většinou to bude stát za to.
16. Nikdy se neomlouvej za to, co si myslíš nebo za to, co děláš. Nikdy.
17. Nedoprošuj se nikoho. Neškemrej ať tě neopouští, nedolejzej, jen protože nechceš, aby tě někdo opustil. Pokud lidé o tvou přítomnost nestojí tak ať. Nemají tušení, o co přichází a ty bys jim měla ukázat, o co přichází.
18. Přijdi na to, co tě v životě baví a co chceš dělat a nezastav se, dokud toho nedosáhneš.




už minutu mi je 18
a tohle je 18 věcí, které jsem se naučila za 18 let svého života


Kam dál