co dál

3. srpna 2017 v 1:36 | Tess |  diary.
Nevím co mám dělat. Budeme spolu 3 měsíce. Není to dlouho, to v žádném případě. Ale 3 měsíce jsem ve vztahu. Jsem zadaná. A vůbec se tak necítím. A nevím. Nemám tušení co dělat. Mám dál živit něco, co pravděpodobně nemá budoucnost? A nebo je to tím, že jsme 2 z těch 3 měsíců strávili 180 km od sebe. Mám ho ráda. Ale mám ho ráda jako něco víc a nebo ho mám ráda jako kamaráda? Já nevím. Říká se, že na začátku každého vztahu je vše růžové a krásné. Tak proč to tak není i u nás? Jsme tak rozdílní.. A myslím si, že není připravenej na to, být s někým jako jsem já. Na to nemůže bejt asi připravenej nikdo.. Ale chybí mi. Momentálně bych chtěla (i v tomhle šíleném vedru) se jen přitulit k němu a spát. Nemuset nad ničím přemýšlet. Nešílet. Chci si s ním psát 24 hodin denně. Ale nevím o čem. Nemáme si moc o čem psát.. a 3 týdny jsem ho neviděla. A opravdu mi chybí. A jsem beznadějná romantička nakrmená spoustou žvástů z filmů. Jsem holka. Jsem zlomená holka. A dala bych cokoliv za nějakou maličkost, nějakou pozornost z jeho strany. Ani si nedokáže představit, jak strašnou radost by mi třeba udělalo to, že by se zbalil a přijel by za mnou. Překvapil mě. Nebo kdyby mi někde po cestě na nějaké cizí zahradě třeba utrhl kus nějaký kytky. A nebo kdyby tu aspoň byl. Nějak. A možná, že si tam někde těch 180 kilometrů ode mě žije úplně jinak. Vede jiný život. S někým úplně jiným. Mám za ním příští týden přijet? Ale já asi nemůžu. 3 týdny jsem se neviděli. 3 týdny. Až moc se toho bojím. Měla bych poznat jeho rodiče. A bratra. A myslím si, že to nemůžu udělat. Že to nezvládnu, psychicky. Protože jediný, co poslední dobou opravdu zvládám je jen chodit do práce, pracovat, vrátit se z práce a zalézt do postele do té doby, než budu muset jít zase do práce. A to není moc dobrý. Řekněme si to upřímně. Jsem beznadějná romantička, co je s velkou pravděpodobností psychicky nemocná a která potřebuje cítit lásku. Která potřebuje, aby se o ni někdo staral. Aby někdo aspoň trochu vyplnil to prázdno. Které by někdo stíral slzy, krom mě samotné. Upřímně se to všechno začíná zase zhoršovat. Poprvé se to stalo v roce 2011. Poté v roce 2014. Po 3 letech. To znamená, že rok 2017 by měl být můj poslední, protože do třetice všeho dobrého, že? Hádám, že to se ještě dozvíme.. Ale momentálně vůbec nevím. Vůbec nevím, co dělat se životem.
 

such a mess

27. června 2017 v 23:03 | Tess |  diary.
Už dva dny nejsem schopna vylézt z postele a přestat přemýšlet. Nějak zastavit ten myšlenkovej proud. Vlastně jediný, co momentálně dokážu je ležet, brečet a spát. Vůbec nevím, co dělat se svým životem. A nebo jsem na to možná přišla a příjde mi to jako ta nejsmutnější věc na světě. Ale možná, že to tak bude pro mě nejlepší. Odříznout se od všeho..
Myslela jsem si, že jsem konečně našla někoho, kdo mě má rád. I se vším, co se semnou táhne. Myslela jsem, že jsem našla konečně někoho, kdo mě jen pořádně obejme a nebude se na nic ptát. Byla jsem naivní a věřila mu. Měsíc. Blbej měsíc jsme spolu byli. Nebo pořád jsme. Jeden blbej večer, kdy jsme se oba opili. On víc a nezvládl to. Chtěla jsem se jen podívat na to, kolik je hodin. Na jeho telefonu. Ten telefon se mi podařilo otevřít a omylem jsem i otevřela konverzaci na facebooku, kterou jsem nikdy otevřít neměla. Chtěla jsem vědět, kolik je hodin a místo toho jsem se dozvěděla, že můj přítel má pravděpodobně jinou holku. Že můj přítel miluje někoho jiného. Myslím, že se mi nikdy tak rychle nepodařilo vystřízlivět. A hlavně nemám vůbec tušení co teď dělat. Nevím, jak se ho na to zeptat. Nevím co dělat se životem. Cítím se strašně prázdně když na to nemyslím. A když na to začnu myslet, je mi blbě. Ze sebe z něj. Ze života. Celej život hledám někoho, kdo mě bude mít rád. A když to konečně vypadá, že jsem někoho takového našla, vrazí mi kudlu do zad aniž by věděl o tom, že já to vím. Že tu kudlu cítím. Mám chuť řvát. Mám chuť vrhnout se z útesu a nechat krom svého srdce rorcupovat na kousíčky i své tělo. Vůbec nevím, co mám dělat. A to, že budu celý dny akorát ležet a spát to evidentně nevyřeší. Nevím. Všechno mě bolí. Nedokážu pořádně myslet. Nedokážu nic dělat. Nemůžu.. Nechci. Nezvládám. Co je se mnou tak špatně? Nemůže se mi jednou v životě stát něco dobrého? Něco pěkného? Nemůže být alespoň jeden pilíř mého života pevný? Copak je mi opravdu určeno být už navždy sama? Nemilovaná? Copak nikdy nepříjdu na to, jak zastavit tuhle bolest?

pravda? radši ne.

13. června 2017 v 23:01 | Tess |  diary.
S M. to táhneme tak nějak dál. Nastaly zlomové okamžiky a možná až moc upřímností.
Jednoho dne jsem si všimla, že má jizvy na ruce. Má jich spousty, protože je to sportovec, ale tyhle byly jiné a mě jako nesportovkyni až moc důvěrně známé. Ptala jsem se, co se mu stalo. Řekl mi, že byl běhat v lese. Nevěřila jsem mu to ani na sekundu. Pak jsme se přiopili 2 litry vína a z něho to najednou vypadlo. Pořezal se nožem. Protože měl pocit, že není dost dobrý. Vypadal tak strašně zranitelně a tak strašně se styděl a myslel si, že si o něm budu myslet, že je jen nějaký blázen, kterej by se měl nechat zavřít do ústavu a měl hroznej strach, že tomu neporozumím a uteču. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela, jaký to bude mít dopad na mě. Bylo mi ho hrozně líto, měla jsem slzy v očích a byla jsem strašně smutná, že si to musel začít. Že vůbec pomyslel na to, vztáhnout na sebe nůž a pořezat se. Byl to tak nehoráznej nával emocí, že to ze mě vypadlo, aniž bych věděla jak.
"Pokusila jsem se zabít."
..
Nadávám si teď za to, že jsem mu to řekla. Ale v té chvíli jsem věděla, že mu to pomůže. Že bude vědět, že něco takovýho je normální. A že v tom není sám. A že naprosto chápu, až moc dobře, jak se cítí. Jenže nakonec jsem se jako ta failure cítila zase jenom já. Doteď jsem nechápala, proč se mnou vlastně tráví čas. Natož aby ho se mnou trávil po tom, co mu řeknu, že jsem vlastně psychicky nemocná. Že se nesnáším a že bych nejradši byla mrtvá. Nemohla jsem se na něho ani podívat, tak moc sem se styděla. A on tomu nechtěl věřit. Což mě rozbrečelo ještě víc. Protože slova, co mi říkal mě tak hrozně hřála u srdce. Že nechápe, jak se někdo tak úžasný mohl pokusit zabít. A i přes to, že jsem mu řekla něco, co jsem nikdy nikomu v životě neřekla. Že jsem to vůbec vyslovila nahlas. I přes to všechno mu stále nevěřím. Nevím proč. Je to mnou, vím to. Nechce se mi věřit, že bych se mohla někomu líbit. Že by mě někdo mohl mít rád. A i když spolu oficiálně nechodíme, mám pocit, že jo. Jistým způsobem. A jedna má část je strašně ráda. Strašně si to užívá, každou chvíli s ním. Každý jeho polibek. A polibky na čelo či do vlasů. To je moje slabost. A ta druhá část. Ta je strašně naštvaná. Protože neví na čem je. Protože ví, že potřebuje lásku. A to, že neví co bude dál, jestli to se mnou vůbec vidí někam dál, jestli mu opravdu nejde jen o to se se mnou vyspat. To mé druhé já zabíjí. Vlastně mě to zabíjí celou a já se odhodlávám se ho zeptat. Ale nemůžu. Protože možná i já se bojím to posunout někam dál. Navíc vzdálenost Brno - Kutná Hora. Nesnáším vzdálenosti. Ale pronásledují mě.
Jsem strašně zmatená. A i přesto, že mám alespoň na půl teď jeho, si připadám hrozně sama a prázdná.
Včera mi zemřela moje psí parťačka. 13 let jsme spolu vyrůstaly. A strašně mi chybí. Protože teď už si nemůžu zalízt ani za ní a svěřit jí trable života. A ona mě už neoblízne a já nebudu mít aspoň na chvíli pocit, že je svět v rovnováze.
 


momentální myšlenky a otázky v hlavě

14. května 2017 v 23:46 | Tess |  myšlenky a otázky
S M. jsme se potkali na Tinderu. Ano, možná jsem byla v tu chvíli natolik zoufalá, ale spíš jsem si z toho chtěla udělat srandu. No, nakonec to přece jen i něco přineslo. Právě M. Viděli jsme se 2x a já si nejsem úplně jistá tím, co se to vlastně děje. Nejsem jedna z těch, co by si mohli vybírat. Nadruhou stranu, co když už nepříjde nikdo jiný? Mám dát šanci člověku, kterýho vlastně neznám? Měla bych mu dovoli mě líbat? Co když si myslí, že z toho něco bude? A až se poznáme a já zjistím, že mi nesedí jako člověk? Co pak? Nechci ho nijak ranit ani si s ním zahrávat.. A má o mě opravdu zájem a nebo si chce jen užít? A nebo to jsou zase jen signály, které si vykládám špatně? Byli jsme spolu teď v pátek na studentském majálesu. Prvně jsem se s ním hodně nechtěla vidět, ale když přece jen za mnou přijel, nemohla jsem ho poslat do háje. I když sem to setkání celkem oddalovala. Nakonec jsme spolu strávili 4 hodiny. Na chvíli jsme odešli z areálu, abychom se lépe slyšeli a seděli jsme na cyklostezce a povídali si. Bylo to rozhodně jiný, než když sme se viděli poprvé. A už si dovolil i mnohem víc. Myslím si, že od toho mnohem víc čekal. Bylo poznat, že mě chce hodně políbit a já jsem na jednou stranu v opojení alkoholu taky chtěla. Ale stejně jsem to nakonec neudělala. Vždycky jsem nějak uhla nebo se otočila.
Mám strach. Co když s někým budu, třeba nakonec s M. a on se lekne, když se rozsypu jako domeček z karet do kterého jemně někdo foukl? Protože já jsem vlastně taková hodně roztřískaná sklenička. A přece nemůžu za někým, s kým to vypadá, že by se to posunulo nějak dál, jen tak přijít a říct: Víš do čeho se pouštíš? Já trpím depresema. Seš připravenej na to, že se zničeho nic složím? Že začnu plakat a jediný co budu potřebovat bude to, aby jsi tu byl pro mě? Aby jsi mě pevně objal a jen mě držel? Že to se mnou bude v některých chvílích hodně těžký? Že občas budu sobecká? A že ti vlastně nebudu schopna vysvětlit, proč? Co se se mnou děje? Kdo mě tak roztříštil? Nechceš si to vlastně ještě radši rozmyslet, jestli do něčeho takového budeš chtít jít? A proč by do toho měl někdo chtít dobrovolně jít? Zrovna se mnou? Proč by se měl někdo pokoušet slepit nějaké střepy dohromady.. Nevěřím tomu, že by se našel někdo, kdo by mi mohl pmoci.. už ne.. a tou pomocí myslím tu jen pro mě třeba být. Kdykoliv. Z očí se mi hrnou slzy a bolí mě u srdce, protož enevím, do čeho jsem se to zase dostala. Nechcu ublížit jemu. Ale nemůžu si ani dovolit ublížit sobě.. Opravdu je mi souzeno, abych celý život prožila bez lásky? A proč tu tedy pak jsem? Abych trpěla místo ostatních, kteří jsou šťastni? Prootže někdo prostě musí trpět? Připadá mi, jakoby někdo držel mé srdce v dlani a chtěl ho rozdrtit. A já zase nevím, co dělat.. Udusit se slzami.. kdyby to bylo možné, jsem asi pravděpodobně dávno mrtvá. Klid..

13 kokotů

5. května 2017 v 23:49 | Tess |  diary.

Celej duben jsem sem nic nenapsala. Ne protože by mi bylo líp. To ne. Pravdou je, že mi je poslední dobou zase čím dál tím hůř. Napadalo mě spoustu myšlenek, které jsem si zapisovala a o kterých jsem si myslela, až se trochu přeženou, že je dám nějak dohromady a vypíšu to sem, že se mi uleví. Jenže mi není vůbec líp a ty myšlenky mi přijdou směšně jasný. Celá si příjdu hrozně směšná a naivní. Což jsem. Cítím bolest, který se mi usadila někde pod 3. párem žeber. Asi se tam zabydlela, protože mě nechce opustit. Stejně jako myšlenky v mé hlavě. Strašně mě štve, že spousta lidí si myslí, že když shlédnout seriál 13 reasons why, tak budou najednou rozumět každému, kdo si něčím prochází. Taková sračka. Ze zvědavosti, jsem viděla všech 13 dílů. Zatím co jiní se u toho hroutili a přes slzy neviděli, já neuronila ani jednu. Příjde mi to tak trochu jako fraška. Ze začátku jsem si myslela, že by to lidem mohlo opravdu aspoň trochu otevřít oči, ale ve skutečnosti je to akorát všechno horší. Lidi si teď jen myslí, že musí páchat sebevraždu kvůli svým malicherným problémům. Já neříkám, že je špatné, že jsou smutní kvůli tomu, že se někteří lidé nechovají tak, jak by měli. Ale takoví lidi teď prostě jsou. Navíc mě to nejvíce zaráží u lidí, kteří se taky chovají často jako ti, kvůli kterým chcou teď páchat sebevraždu. Opravdu se lidé chystají dělat z psychických nemocí a sebevražd frašku? Místo toho, aby si uvědomili, co se vlastně všude kolem nás děje? Jsem naštvaná, proto s tou bolestí, co se mi opět usídlila pod 3. žebrem žiju už téměř 7 let. Je to šíleně dlouhá doba. A za tu šíleně dlouhou dobu si nikdo ani neuvědomil, že by mohlo se mnou být něco špatně. Nikdo se mi nesnažil pomoct. Ani mé pořezané ruce, na kterých dnes jen křičí jizvy nikomu nenapověděli, že nezvládám žít. 7 let psychické bolesti a já jsem pořád tady. Vy jste si jen hráli s jinými a teď brečíte, že se k vám otočili zády, našli si někoho jiného a hned chcete umírat? Prosím. Tenhle článek je asi hodně sebestřednej. A mě je to teď jedno. Protože já už 7 let balancuju na tý hraně se smrtí. A ještě sem nepřepadla. Ne díky vaší pomoci. Ale můžete být v klidu, já vás budu tahat z těhle kravin, kdy si myslíte, že zabít se je teď strašně skvělý a in řešení něčeho tak malichernýho. Není. Jste kokoti. A já vás za tohle chování momentálně strašně nesnáším.

18 thing I've learned in 18 years

20. března 2017 v 0:01 | Tess |  diary.
1. Jediný, na koho se vždycky můžeš spolehnout jsi ty sám.
2. Život prostě není a fér a nikdy nebude.
3. Važ si jakékoliv trochy lásky, kterou dostaneš. Protože láska se jen tak nerozdává.
4. BE KIND.. ALWAYS.
5. Všechny rány se postupem času zahojí, ale jizvy nikdy nezmizí.
6. Lidé tě vždycky opustí, protože si najdou někoho lepšího. Ať už krátkodobě a nebo napořád.
7. Malý prsa, dobrý prsa. Není to nic, za co by ses měla stydět.
8. Když se prostě necítíš dobře, dej si horkou sprchu a nebo si zalez do postele a zůstaň tam třeba celý den.
9. Nikdo nikdy nepochopí tvůj příběh nebo to, jak se cítíš, prootže si to nikdo nezažije.
10. I když by ses pro ostatní rozkrájela, nemůžeš očekávat, že se i ostatní rozkrájí pro tebe. Protože nerozkrájí.
11. Hudba je to, co ti jde. To v čem se cítíš sama sebou. A to, co vždycky pomůže. Hudba je věčná.
12. Spousty věcí dokážeš sama. Jen to chce čas.
13. Nenech se ovládat a nenech se využívat.
14. Nejšílenější nápady a sny jsou většinou nejlepší nápady a sny.
15. Pokud jsi z něčeho nervózní, jdi do toho. Většinou to bude stát za to.
16. Nikdy se neomlouvej za to, co si myslíš nebo za to, co děláš. Nikdy.
17. Nedoprošuj se nikoho. Neškemrej ať tě neopouští, nedolejzej, jen protože nechceš, aby tě někdo opustil. Pokud lidé o tvou přítomnost nestojí tak ať. Nemají tušení, o co přichází a ty bys jim měla ukázat, o co přichází.
18. Přijdi na to, co tě v životě baví a co chceš dělat a nezastav se, dokud toho nedosáhneš.




už minutu mi je 18
a tohle je 18 věcí, které jsem se naučila za 18 let svého života


dospělost.

5. března 2017 v 22:57 | Tess |  diary.
Za 15 dní oslavím své 18. narozeniny. Za těch 18 let jsem toho prožila víc, než bych si přála. V 80% mě potkali negativní věci. A žádný člověk v mých letech, by si něco takového neměl zažít. Mám za sebou dva pokusy o sebevraždu, hektolitry prolitých slz, desítky jizev a na několikrát zlomený srdce. Mám být dospělá a stejně si nezvládnu objednat ani pizzu přes telefon. Nepoznám, kdy se do něčeho nevrhat. Mám být dospělá a chtěla bych být dítě. Když se podívám zpátky, jako malá jsem si vždycky myslela, že budu úplně jiná. Že budu šťastná, vyrovnaná, vědět přesně, kam chci směrovat svůj život. Místo toho jsem vystresovaná, nejistá a připadám si strašně sama. Bude mi 18 a já ani nevím jak poznat, jestli má o mě kluk zájem a nebo chce být jen kamarád. Neumím s lidmi jednat na rovniu, protože jim nechci ublížit. Nejsem schopna zůstat v klidu kdyř potřebuju. Stále ve svých 18 letech nejsem schopna nikomu věřit a nejradši jsem zalezlá v posteli. Mám pocit, že bych měla být už dospělá a vyrovnaná a klidná. Místo toho se bojím. Neumím si stát za svým a radši se něchám ranit, než abych ranila někoho jinýho. Doufala jsem, že se do 18 naučit jak bojovat sama za sebe. Myslela jsem si, že toho zvládnu hodně. Zažila jsem toho hrozně moc. Ale i přesto jsem momentálně malá vystresovaná kulička, která by si přála aby jí místo osmnácti bylo osm.

vodavodkavoda

19. února 2017 v 21:34 | Tess |  diary.
Kdykoliv, když vlezu do sprchy a kapky vařící vody mi dopadají na kůži, mám pocit, jakoby ze mě voda smývala nějakou masku. Faleš. Jak dlouho zvládne člověk předstírat, že je všechno oukej? Protože já mám pocit, že už to moc dlouho nezvládnu. Vždycky se mi hrozně nechce do sprchy a pak se mi hrozně nechce ze sprchy. Když už tam teda vlezu, nechám se bičovat vodou.. zní to absurdně, ale cítím se bezpečně. Pod tou vodou. Můžu se ve vodě utopit. Můžu tam jen tak stát a přemýšlet. Možná bych klidně v horké sprše strávila zbytek života.
Tenhle týden byl hodně špatný. Většinou jsem byla v depresi už od toho, co jsem rozlepila oči. Jeden den jsem dokonce málem nezvládla zadržet slzy. V autobusu plným lidí, kterým by to stejně bylo jedno. Jen by na mě koukali jak na exota. V pátek jsem se dusila mezi lidmi. Myslela jsem si, že když zase pujdeme na karaoke, tak se aspoň odreaguju, přijdu na jiný myšlenky a budu se aspoň chvíli bavit. Naivní. Upadla jsem akorát do větší deprese, když sem před dvanáctou odjížděla sama domů, protože sem se dusila mezi lidma. Doslova. Bylo mi špatně. Ze samoty. Zůstala jsem sedět sama v koutě, zatím co ostatní mí kamarádi byli někde se svýma polovičkama a nebo se nechávali balit od cizinců. Bylo mi blbě. Bylo mi blbě ze sebe. Lidi nikdy nepochopí, jak to bolí. Jedna kamarádka mi řekla, že by mě aspoň jednou chtěla vidět šťastnou. Že mám jít k psychologovi, že mi to pomůže. Upřímně pochybuju. Nikdo mi nepomůže s tím, jak vypadám a jaká jsem. A hrozně se děsím toho, jak musím připadat ostatním, když se sama sobě tak šíleně hnusím. Možná bych jen prostě měla přestat chodit mezi lidi. Třeba by to všechno bolelo míň.

zachrána, to je oč tu běží

12. února 2017 v 22:14 | Tess |  diary.

Jsem teď taková hromádka neštěstí. Zase. Vlastně pořád. Chodím na plesy. A se sklenkou vína osaměle koukám na páry tančící na parketě a závidím. Vím že závist je špatná. Ale já bych tak strašně ráda měla svou druhou polovičku, s kterou bych protančila střevíčky. Místo toho je možná tak akorát prostojím na místě a poliju vínem.
Jsem bomba naplněná emocema a nemám tušení, kdy vybuchnu. Jsem ze všeho unavená. Jsem psychicky nestbilní. Nikdy nevim, jaký psychický etapy za den prožiju. Jsem občas tak v háji, že ani nezvládnu řídit auto. Jít normálně. Jsem jak kdybych jela na automat a i přesto, že vím co mám dělat a řvu to v duchu na sebe, nejsem schopna to udělat. Vím, že nemám šanci tohle všechno zvládnout sama. Jenže. Kdo mi pomůže? Nikdo. Lidi nezajímá nic jinýho než jejich problémy. Když potřebujou oni řešit svý problémy, buďte tu pro ně. Buďte lepší. Ale nebuďte pak naivky, tak jako já, a nečekejte, že vás nedej boha vyslechnou na zpátky. A vůbec. Stejně nemůžu za nikým přijít a vybalit to všechno. To prostě nejde. Myslím si, že potřebuju, aby přišel někdo novej, poznal mě opravdu takovou jaká jsem, poznal, že něco není v pořád a pomohl mi zachránit se. Protože.. ať se snažím jak se snažím, tak sama se zachránit nedokážu. Jsem jeden velkej zmatek. A bojím se, že mě nikdo nikdy nezachrání. A že už budu na pořád sama. Furt se opakuju. Točím do kolečka. Pořád čekám, až někdo nebo něco přijde, pak mi dojde, že nic ani nikdo nepříjde a střemhlav se rozběhnu, než narazím, a nezačnu zase čekat. A můžu řvát, brečet, vztekat se a nebo být uplně potichu a má to vždycky stejnej efekt. A já vím, že tenhle článek vůbec asi nedává smysl. Ale to můj život taky ne.


A ještě příběh odjinud.
Myslela jsem si, že mám zlomený srdce, že jsem přece jen k němu něco cítila a strašně jsem se snažila se vyhejbat setkání s jeho přítelkyní a nakonec jsem byla jediná, která je spolu ještě neviděla.
Nemilé překvapení. Přišli spolu na ples. A já jsem se cítila sama a podvedená svými city, protože mě opět zradily.
Asi jsem k němu nikdy nic doopravdy necítila. Pravděpodobně jsem cítila něco k té šanci, že bych konečně nebyla sama a že by mě snad někdo měl konečně rád.
LOL.
Jak dětské a směšné.
Stejně mě to bolí.

2:01(7

25. ledna 2017 v 21:32 | Tess |  diary.

Nový rok. Nové začátky. Nové já. Klišé a kraviny.
Po strašně dlouhý době jsem nebrečela. Neodjížděla jsem ve 4 ráno domů a necítila jsem se jako sama na světě. Vlastně jsem Silvestr trávila tak, jak by mě ani nenapadlo. Odjela jsem s kamarádkou, její rodinou a jejich známýma s věkem 50+ do Jeseníků, kde jsem strávila dva supr dny. Bylo to hrozně fajn.
Rok 2017. Sedmička je moje oblíbený číslo, tak jsem zvědavá, co mi přinese. Byla jsem hrozně překvapená, jak tento rok začal. první týden, jsem se cítila uplně jinak. Ne šťastná, ale.. cítila jsem se normálně. Necítila jsem se sama. Nebyla jsem smutná. Nebolelo mě nic krom kolena, který jsem musela 3 týdny nosit v ortéze. Takhle ,,nijace'' jsem se necítila už hrozně dlouho. Byla jsem hrozně ráda, líbilo se mi to. Říkala jsem si, že se možná něco změnilo, i když sem neměla tušení co. A strašně jsem doufala, že mi to vydrží už na furt. A že se to možná bude i lepšit a že třeba budu jednou šťastná. Haha. Zpátky do reality.
Asi v polovině druhého lednového týdne byla deprese zpátky. Jenže tentokrát byl ten pád do temna snad ještě horší jak obvykle. A najednou s tím bylo všechno zpátky. Pocit osamnělosti. Pocit nepochopení. Slzy. A bolest. Všechno do jednoho se to vrátilo. A já nemám tušení, jak s tím bojovat, protože nemám tušení, jak jsem se toho zbavila. Jak je možný, že jsem do roku 2017 vkročila bez všeho toho špatnýho. Už se zas nenávidím. Už zas usínám v slzách. Přemýšlím nad tím, co dělám špatně. Proč mě nikdo nechce. Proč nemohu být milována, když bych lásku oplácela vším co mám. Dala bych všechno co mám, abych se mohla cítit jinak. Abych byla někým jiným. Abych od tohohle mohla utéct. Ale asi toho nemám dostatek. Prostě to nestačí.

Kam dál