z extrému do extrému

Středa v 23:19 | Tess |  myšlenky a otázky
V noci jsem si uvědomila strašnou tíhu samoty a obrovskou touhu po jeho pevným objetí. Schovat se do náruče M. a jen mu dýchat do hrudi.
Chybí mi to, že věděl přesně co udělat pro to, aby mě uklidnil. Věděl, že když jsem vystresovaná, potřebuju si lehnout, pevně obejmout, dostat pusu na čelo a chvíli spát. Cítit, že nejsem sama. Vybavují se mi jeho zprávy. Jeho věty. Šílím. Jak je sakra možný, že někdo, kdo mi tak nehorázně ublížil, mi tak chybí. Že si přeju mít někoho, kdo mě opustil a vzal s sebou i kus mého já, právě teď vedle sebe. Jen usínat v jeho objetí. Poslouchat, jak mu tluče srdce. A necítit se sama.
Je toho moc. Je toho na mě strašně moc a čím dál tím víc se blíží maturita, tím víc nemám sílu. Chci si jen lehnout a spát. Nemám sílu pořád dokola číst maturitní otázky. A učit se je. Začínám bláznit. Jsem hrozně sama na všechno a nezvládám to. Nálady mám jako na kolotoči mnohem víc jak dřív. Probudím se a nemůžu vstát z postele. Brodím se polorozpuštěným sněhem a cítím se taky taková... polorozpuštěná. Nechci vidět nikoho. Ani slyšet. Chci spát. Chci se z tohohle všeho vyspat. Aspoň z té bolesti. pomoc.
 

sbohem, 2017

31. prosince 2017 v 13:20 | Tess |  diary.
Rok 2017. Upřímně jsem si myslela, že to možná bude můj poslední rok života. A dost často jsem se i tak cítila. Že musím každou chvíli umřít. A přece jen tu jsem v poslední den roku 2017 a za chvíli odjedu na Vysočinu, kde vstoupím do roku 2018 s lidmim, za které bych skočila do ohně.
Rok 2017 jsem začala výšlapem na Ještěd a cítila jsem se ten den strašně šťastně a dobře. a doufala jsem, že takový bude i rok 2017. Bohužel nebyl. Prvních pár dnů to vypadalo nadějně, ale pak se stejně zase něco pokazilo. Oslavili jsme letos spoustu osmnáctin. A tak i já jsem se v březnu tohoto roku stala papírově dospělou. Udělala jsem si řidičák, což byl další milník v mém životě. Letos jsem taky rozpitvala své první oko a uvědomila jsem si, jak strašně moc chci jít na medicínu. Kometa byla letos mistry v extralize a já po 14 letech ukončila jednu hudební etapu ve svém životě - ukončila jsem absolutoriem studium hry na flétnu. Odjela jsem s kamarády na týden do Budapeště a pak stanovat. Nastoupila jsem do čtvrťáku a 13. prosince byla pasována na maturanta. To byly ty dobré momenty.
Ale také jsem se zamilovala do kluka, se kterým jsem byla skoro půl roku a který mě zvládl roztrhat na kousíčky. Zamilovala jsem se podruhé, kdy se mi chlapec nakonec radši vyhnul. Zemřela mi má 13-letá psí přítelkyně. Přihlásila jsem se k maturitě. Vyslechla si několik hádek mých rodičů a měla neuvěřitelný strach, že se rozvedou. a v několika směrech se i prohloubila má nenávist k životu, k celému světu a k sobě samé.
Rok 2017 přispěl několika výstupy i pády. Bohužel ty pády si člověk pamatuje vždy mnohem víc. A já pevně doufám, že rok 2018 bude lepší. Pro všechny.

never good enough

9. prosince 2017 v 20:58 | Tess |  diary.
Příští týden mám stužkovací večírek. Máme ho v tématu Pomády. Neměla jsem, co si vzít na sebe, tak jsem se rozhodla, že si ušiji sukni. Seděla jsem u toho dohromady 3 dny, dalo mi to pěknou práci a vzalo mi to několik nervů. Byla jsem hrozně nadšená a pyšná, když jsem ji udělala. Sukně se mi opravdu líbí. Dneska přijel domů taťka a byl zvědavej, jak jsem dopadla. Nadšeně jsem si ji vzala na sebe a ukázala se mu. "Seš v tom hrozně tlustá" byli jediný slova, které jsem slyšela. 3 dny práce jsou oceněný něčím takovým. A v tu chvíli mi zmrzl úsměv, prasklo srdce a slzy se dostaly do očí.
Já se hrozně snažím. Snažím se posilovat nebo nějak cvičit skoro každej den, jím opravdu málo, někdy vlastně vůbec, protože jsem sama ze sebe tak znechucená, že do sebe nic nenarvu. Hrozně se snažím se změnit. Opravdu. Už jenom kvůli lidem, co mi pořád dokola opakují, jak jsem tlustá a odporná. Ale slyšet něco takovýho pravidelně z úst vlastního táty vás kompletně potopí. A už nemůžu, nechci a nemůžu. Nebaví mě pořád bojovat a dokazovat, že nejsem tak špatná a snažit se hledat lidi, kteří mě pořád nebudou soudit podle vzhledu. Vyčerpává mě to.
 


My heart wasn’t supposed to break for an almost lover. But it did. And God, it hurt like hell.

26. listopadu 2017 v 1:17 | Tess |  myšlenky a otázky
Nikdy bych neřekla, že se okolo mě bude motat plno chlapců. Že mi budou vstupovat do života a střídat se v něm po tak krátkých intervalech. Alespoň v poslední době. V době, kdy jsem ještě chodila s Ma. jsem poznala O. Cítila jsem se tehda velmi provinila, že jsem dala O. na sebe číslo, i když jsem v té době chodila s někým, koho jsem měla velmi velmi ráda, ale nebylo to mezi námi ono. Stejně mi dokázal do dvou týdnů od seznámení s O. zlomit srdce a úplně ho pošlapat. Po měsíci, co jsem nebyla s Ma. jsem se odhodlala napsat O. byli jsme spolu dvakrát na nádherných procházkách a já jsem měla pocit, že jsem konečně našla to pravé ořechové. Někoho, kdo ví, co chce a nemá potřebu se chovat zbytečně dětsky. Někoho, s kým jsem si rozuměla. Někoho, vedle něhož jsem se necítila jako o 5 let starší, ale konečně přece jenom mladší a nezkušenější. Někoho, vedle koho bych dokázala vyrůst, najít se. A opravdu jsem si myslela, že to klapne. Protože naše poslední schůzka skončila krásným polibkem. Bohužel se mi O. po čtrnácti dnech od poslední schůzky přestal ozývat. 2 měsíce jsem ho neviděla. A pro hodně protrápených myšlenkách jsem se odhodlala mu napsat. Odepsal mi, že má moc školy a že na mě vlastně nemá čas a nepíše, protože nechce, abych to hrotila. Au. Dobře. Tento týden jsem poznala Mi. V pátek jsme spolu byli na trzích. Strávili jsme spolu skoro 4 hodiny. Bylo to celkem fajn, měli jsme si co říct. A nejhorš na tom je, že je na mě hrozně hodnej. Strašně moc hodnej. Nikdy na mě žádnej kluk tak hodnej nebyl. Snad až na jednoho mého kamaráda. Jenže je tu problém. Není ani zpoloviny takovej jako O. A já na O. nemůžu přestat myslet a porovnávat, i když je to asi strašná kravina. A Mi. si všechno strašně chválí, jak si hrozně rozumíme a všechno, jak mu se mnou bylo dobře. A já mám strach. Mám strašný strach, že mu v tom svitla naděje, jako mi svitla s O. A mám strašný strach, že mu budu muset říct ne a zlomit mu srdce. Jenže já nemám na to zlomit mu srdce. Nemůžu. Tohle prostě nemůžu udělat. A nevím, vůbec nevím, co teď dělat. Nemůžu někomu zlomit srdce. Portože sama moc dobře vím, jaké to je. Mít srdce rozdupané na kousíčky.

hrana začala přetékat

12. listopadu 2017 v 1:28 | Tess |  diary.

Několikrát jsem se sama sebe ptala, kdy přeteče ona hrana a všechno bude špatně a všechno se zhroutí. A mám pocit, že ta hrana začíná pomalu přetékat. Dnešní večer je jeden z nejhorších za poslední dobu vůbec. Je plný slz a bolesti. Všechno to začalo hádkou mých rodičů, která vyústila tím, že táta odešel. A pak sem slyšela jedny z nejhorších slov od osoby, která mi tohle říkat prostě nemám. Od mámy. A nikdy nikdo v životě by neměl slyšet svoji mámu říkat, že už nechce žít. Že se někde vybourá. Že už prostě nechce. A v ten moment si připadáte strašně šílení. Protože absolutně přesně víte, jak se ten člověk cítí, protože se tak cítíte denodenně poslední dobou. Ale je to máma. Je to vaše máma, která by vás měla vzít do náruče, setřít vám slzy a utěšit vás. Ne naopak. Prostě ne. Mluvila i o tom, že se s tátou rozvedou. A to je pro mě taky něco nemyslitelnýho, protože sem v rodičích vždy viděla jakýsi vzor toho, jak by měla vypadat láska. A byla jsem na ně tak hrdá, že se nerozvádí nebo tak něco. Tak hrdá.
Když konečně přišel domů táta, byl hrozně opilí. Prvně to bylo v klidu, než mi řekl, že se nechce s mamkou stěhovat do baráku, kterej stavíme. Že je všechno špatně. A začali jsme se hádat. Řekl mi hodně ošklivé věci a já už ani neměla sílu se bránit. Nemám prostě sílu se bránit.
Psala jsem O. Ozval se, že nepsal, ne protože by mě nechtěl vidět, ale protože má moc školy. Na mou odpověď, že jestli chce, vše se dá zvládnout už neodepsal.
Mám pocit, že si ze mě život udělal akorát boxovací pytel a já už prostě nechci. Nechci schytávat další rány, protože hrana začíná přetékat. Opravdu začíná přetékat a já už nemůžu dál takhle žít. V šílené bolesti. A nemám kam ani ke komu utýct. Jsem na to na všechno prostě sama. A budu. A možná že bych prostě měla někam utýct. Třeba se smrtí. Zabít se. Najít klid. Ten tolik vytoužený klid.

Zachraň mě

26. října 2017 v 1:57 | Tess |  myšlenky a otázky

Je mi hrozně smutno. Šíleně smutno, Je mi tak smutno až to bolí. A prázdno. To obrovský prázdno, který v sobě mám. Jsem sama. Tak strašně moc sama. Osamocená. Osamělá. A nejradši bych se celkově odizolovala od celého světa. Úplně od všech a od všeho. Nevím vůbec jak to všechno zvládnu. Všechen ten tlak a stres a smutek. Chybí mi někdo, o koho bych se mohla opřít. Chiví mi někoho milovat a cítit se milovaná. Chtěla bych konečně poznat jaký to je. Být milovaná, moct se na toho druhého spolehnout. Nebýt na všechno úplně sama. Protože to jsem. A strašně trpím. Chci se jen k němu přitulit, dostat polibek do vlasů a na chvíli s ním úplně vypnout. Na chvíli se odříznout od ostaního světa. Já vím, že to musí znít hrozně zoufale. A možná, že jsem prostě . ajednoduše zoufalá. Ale opravdu mi to strašně moc chybí. Láska. Nebýt sama. Doufala jsem, že to opravdu všechno zvládnu jen já sama na vlastní pěst. Ale začínám to vzdávat a zjišťovat, že to sama nezvládnu. Že sama sebe nezachráním, Sama sebe , před sebou nedokážu ochránit. Potřebuji, aby mě zachránil někdo jiný.

uvolněte se, nadechněte se a všechna negativa vydechněte do podložky

11. října 2017 v 21:47 | Tess |  myšlenky a otázky
Mám na stole růže, které pomalu odkvétají a připadám si tak trochu jako ony. Odkvetlá. I když ony jsou stále krásné. Což už společného nemáme, protože já jsem akorát zasmušilá, unavená, nevrlá a hlavně jsem smutná.
Chlapec, se kterým jsem to po polibku viděla tak nadějně, se mi už neozval. Už je to týden, co jsem mu psala a stále nic. Ticho po pěšině. A mě to strašně mrzí, protože mi s ním bylo velmi dobře. A tak na mě zase padla rouška neuvěřitelné samoty. Mám pocit, že mi z toho exploduje hlava, ze všech těch citů a pocitů. Ze smutku. Z prázdnoty. Z nedostatku lásky. A když v noci usínám, přeji si, aby byl se mnou bývalý přítel. I když mi neuvěřitelně šíleně ublížil. Tak si jen přeju, aby si lehl vedle mě, dal mi pusu na čelo, pevně mě objal a řekl mi, že ať už se stane cokoliv, bude to dobré. Snad si i dokonce přeju, aby se nestalo to, co se stalo a my byli pořád spolu.. Abych na to na všechno nemusela být sama, protože šílím. A tak začínám dělt šílené věci, který bych v životě nedělala předtím. Začala sem chodit na posilování. Začala sem chodit do posilovny. A dokonce jsem dneska vyplnila i svůj poslední volnej den hodinou jógy. Snažím se nějak zabavit, abych nemusela moc myslet. Aby to tolik nebolelo. Což se mi třeba podařilo dneska na té józe. Nemyslela jsem na nic negativního, jen jsem poslouchala uklidňující hudbu a slova instruktora a když nám řekl, abychom se uvolnili, zhluboka se nadechli a poté co nejvíce vydechli a hlavně to všechno negativní, všechny naše problémy a bolesti do podložky, snažila jsem se co nejvíc. Snažila jsem se strašně věřit, že takhle to může fungovat. A bude. Že si stačí jen lehnout na zem a vydechnout všechno špatné do podložky. Kéž by tak svět fungoval.

polibek do vlasů

28. září 2017 v 22:37 | Tess |  myšlenky a otázky
Jednoduchý návod na to, jak někoho zabít. Věnujte mu dlouhý a krásný polibek a pak se už neozvěte. Nikdy.
Tohle tedy zatím není naštěstí můj případ, ale to, že se chlapec neozval dlouho mě začalo pomalu zabíjet. Vlastně mě to stále tak trochu zabíjí, protože jsme se ještě neviděli. A už to je déle jak týden. Já nechci být žádná hysterka nebo tak. Ale on mi tím polibkem dal jakousi naději. Nesnáším, když mi lidé dávají naděje, které jsou pak třeba falešné. Dal mi naději a zdá se, že od té doby tak nějak nestojí o to, abychom se viděli. Chápu, že nemá čas. Je tohoprostě hodně, já sama toho mám spoustu a nervově se hroutím, ale protože vím, že je toho hodně a (nebo aspoň pro mě) je to hodně psychicky náročné, ocenila bych, aby jsem s ním mohla na chvíli na školu přestat myslet. Přála bych si dospět na tu úroveň, kde za tím nebudu zatím nic vidět. Kdy to pro mě bude jen obyčejné randění a moje srdce z toho nebude tlouct jak splašené. Ale možná to je tím, že teď někoho potřebuju..
Momentálně jsem v hodně blbým rozpolžení. Jsem v rozpoložení, kdy se nervově hroutím ze školy, ještě jsem se úplně nedostala přes minulý vztah a kdy mi motá hlavu zase jiný kluk. Za poslední týden jsem se 2x nervově zhroutila. Normálně se mi to stává tak jednou za dva tři měsíce. Maturitní ročník, jasně je to náročný a všechno. Ale já si nemůžu dovolit se nervově hroutit. Prostě nemůžu a nevím, jak bych to zastavila. Mám hlavu plnou myšlenek, který nemám pořádně kde ventilovat. Když je ventiluju, lidi tím akorát otravuju a oni mi řeknou, že je tím otravuju. Nemám nikoho, za kým bych mohla jít, pobrečet si, pevně ho obejmout a vyventilovat to. Nějakou to zvládnout. A možná, že někoho takovýho hledám právě v O. Jenže se zas tak moc dobře neznáme. A vlastně mě jen políbil a já z toho dělám už kdo ví co. Třeba to pro něj absolutně nic neznamená. Třeba mu jde taky jen o sex nebo co já vím! A hlavně.. když by všechno klaplo a posunulo se to.. co když uteče až zjistí, že si našel labilní holku s depresema? Já vím, moc přemýšlím a zacházím do extrémů. Jenže já nevím, nevím co s tím dělat. A nevím, co chce dělat on. Ani nevím o čem přemýšlí, co si myslí. A to mě trochu zabíjí. Ta nejistota. Protože jediný, co bych momentálně potřebovala je jen velký pevný objetí a další něžný a dlouhý polibek. A nebo pusu do vlasů, na čelo. Nějaký projev lásky a starosti. Přece toho zas tak hodně nežádám.

otazníky

19. září 2017 v 21:59 | Tess |  diary.
Jsem hrozně zmatená.. Bude to měsíc, co jsme se rozešli a stejně to pořád jaksi bolí. A já bych se opravdu ráda přesunula, dostala se dál a pokračovala. Nechala to za sebou. Ale nějak mi to nejde. Pořád se jakýmsi způsobem cízim zklamaná, podvedená.. Začíná toho na mě být zase až moc. Mám pocit, že mě maturitní ročník akorát celou převálcuje, že nemám v životě šanci to zvládnout! Je třetí táden v září a já toho mám už plný zuby. Píšeme už na maturitní otázky a musíme se učit. Trochu velkej šok. Navic tenhle týden je tak strašně debilní a to je teprve úterý. Včera jsem zaspala do školy, tak sem nakonec nešla vůbec. Večer jsem měla jít s 5 kamarádkami do divadla, ale všechny mi to na poslední chvíli odřekly. Takže sem nikam nešla, akorát sem si udělala zbytečnej výlet k divadlu. Dneska ráno jsem vezla taťku do práce a jela jsem zpátky domů. Jenže sem nemohla zaparkovat před barákem. Bylo tam strašně málo místa a prostě mi to nešlo. Jednou sem dokonce jemně ťukla do sousedky a tím, jak mi to nešlo, jsem nestíhala do školy a normálně mi to je jedno, ale tak strašně mě to rozhodilo, že sem začala šíleně brečet. A nemohla jsem přestat. Seděla jsem v autě, napůl zaparkovaná, napůl jsem stála jak debil a brečela jsem. Pak jsem teda jela s obrovským spožděním do školy. Po škole jsem měla jít zařizovat stužkovák, jenže v baru, kde jsme to chtěli mít, tak nemají už volno.. Nic mi nevychází tak jak bych chtěla, jsem ze všeho akorát vystresovaná a mám toho po krk. Navíc mám obrovskej zmatek v hlavě.
O prázdninách jsem se seznámila s O. Byli jsme na stejné party a když jsem odcházela, doběhnul mě a požádal o číslo. Toho večera mi poslal sms na dobrou noc a tím to haslo. Nepsali jsme si. Až do jedné opilé noci, to už se se mnou M. rozešel, jsem si řekla, že za to stejně nic nedám, že stejně pravděpodobně neodepíše a napsala jsem mu. Odepsal. A my jsme si začali psát. První týden v září jsme se viděli. Bylo to fajn, nakonec sme se objali a každý jsme si li svou cestou. Dál jsme si nějak psali a znovu jsme se viděli dneska. Je mi s ním opravdu dobře, je s ním sranda a řekla bych, že je stejně vážný jako já. Taky jsem si myslela, že je tak trochu stydlín a tím pádem budu mít prostor nějak všechno vstřebat a popřípadě se nějak pak dostat k dalšímu vztahu. Jenže mě dneska na rozloučenou políbil. 3x. A já nevím jestli se mi to líbilo nebo ne, protože mě tím připravil o čas, který jsem myslela, že budu mít. Já vím, nemusí z toho nic být, ale mě nelíbaj kluci jen tak na ulici z ničeho nic. Navíc absolutně nic nevím. Vlastně neznám ani jeho příjmení. Ani jeho věk (jen přibližně). A nemůžu příště přijít, že jo, půjdu do toho, ale pomalu, protože mě ještě šíleně bolí srdce. Protože mám na srdci obrovskou jizvu a nemůžu a ani nechci se znovu spálit a tak zklamat. Nezvládnu další nával bolesti. Já vůbec nevím, co teď dělat. Nejradši bych si zalezla do nějaký skulinky, odkud bych už v životě nemusela vylézt. Ale já vím. Moc přemýšlím.. už mlčím.

otevřená zlomenina srdečního svalu

29. srpna 2017 v 2:45 | Tess |  diary.
Nevím, co dělat. Přestala jsme dýchat a zapomněla jsem, jak se to dělá. A není nikdo, kdo by mě znovu naučil, jak dýchat. Nemám absolutně vůbec chuť žít. Ale vůbec. Ať se snažím jak se snažím, nenacházím jediný důvod, proč v tom pokračovat.

,,Bůh ví, že mě existence hodně bolí.
Ale vidět lásku ostatních k sobě
a vědět, že člověk, kterýho možná miluju, mi nedokáže napsat ani ahoj
a zeptat se jak se mám..
dělá tu existenci ještě víc bolestivější.


Tohle jsem napsala včera v asi stejnou dobu.. jen jsem nevěděla, že se člověk, kterýho možná miluju, dneska ozve. A rozejde se se mnou. A že mu nebudu ani stát za to, aby se se mnou rozešel z očí do očí. Že se se mnou rozejde přes facebook. Bolí mě srdce. A všechno. Úplně strašně. Nejsem dost dobrá. Nebyla jsem dost dobrá pro něj, protože mě musel podvádět. Nebudu dost dobrá pro nikoho. Nikdy. Zbytečná existence. Zbytečná a bolestivá existence. Mým kamarádům to bylo úplně jedno. Všem je to úplně jedno. Všem jsem jedno. A pro nikoho nejsem dost dobrá. Snažíte se do toho dát úplně všechno. Všechno ze sebe. A stejně to pro nikoho není dost dobrý. Já se sebou nedokážu už dál žít. Všechno je zase špatně. Můj život je špatně. A možná, že už je prostě čas, aby nastal konec. Aby se nade mnou rudě rozzářilo GAME OVER psané mou krví. Možná, že je už čas se navždy uložit ke spánku. Mít navždy klid. Necítit bolest. Protože mám pocit, že mě ta bolest sežere za živa. Jednou umřít musím. A možná, že bych konečně měla udělat něco pro sebe a ušetřit se další bolesti. Prostě jen usnout.. a už se nikdy neprobudit.

Kam dál