první dny

27. září 2018 v 22:15 | Tess |  diary.
Všechno je to mnohem těžší než jsem čekala... a já vlastně ani nevím co přesně jsem čekala. Že si během pár dní najdu kamarády na celej život? Že spolu budem trávit spousty času? Nevím. Chodím pořád do školy, kde pořád vídám ty samý lidi, protože na podobným oboru jsou bejvalé spolužačky, takže moc nových lidí nepoznám. Pak příjdu ze školy a mám všeho a všech plný zuby a jen se těším až si zalezu do postele a nebudu muset chvíli poslouchat žvásty o chemii. Biochemie mi přijde hrozně zajímavá a rozhodně to je něco, co by mi nevadilo mít vystudované, ale cítím, že to není úplně to, co bych chtěla. První týden, kdy jsem chodila téměř denně do knihovny pro mě byl extrémně psychicky náročný. Všude jsem viděla ty úspěšné prváky mediky, jak se začínají drtin anatomii a tolik jsem jim záviděla. Opravdu ano. Byl to hrozně zvláštní pocit. Záviděla jsem někomu učení. Před začátkem semestru jsem byla na Záškolováku, kde jsem potkala jednu slečnu, co studuje zdravotní sestru. Hrozně jsme si sedly. je fakt skvělá, ale bohužel se moc nevídáme. Je to asi jedinej člověk, co mi zatím přináší po dlouhé době nějakou radost. Cítím se opravdu vyfluslá a obklopená lidma, kteří mi nic vlastně nedávají. A hodně přemýšlím, že od nich dám prostě ruce pryč. Jenže to není tak lehké, známe se 13 let a to se zahazuje těžko. Kupodivu, všechny ty roky nebyly úplně sluníčkový. Moc nevím, kde mi teď hlava stojí. Cítím se celkem sama a cítím se stereotypně. Potřebuju se najít. Ale nevím, jestli to zvládnu sama. Mám tak nějak prázdno v srdci a přece jen na něm cítím nějakou tíhu. Přála bych si, aby jednou jedinkrát bylo něco jednoduché.
 

hurting

31. srpna 2018 v 23:31 | Tess |  myšlenky a otázky
Dnes jsem přála jedné slečně k narozeninám. Slečně, ke které jsem měla kdysi dávno velmi blízko. O které jsem se domnívala, že je moje spřízněná duše. Ale nevyvedlo se. A když jsem nad tím vším přemýšlela a myšlenkama se dostala k lidem, které jsem kdysi vídala denodenně a kam jsme všichni došli. Je ve mě hodně zášti a bolesti a ta teď se mě bude mluvit a já jsem si toho vědoma. Ale jak je možné, že těm lidem vše vychází. Jak je možné, že prochází životem a dosahují toho, čeho dosáhnout chtěli. Kdežto já ve všem zanechám kus sebe, jsem neúspěšná a nevychází mi nic. Cítím se pořád hrozně sama. Tento týden to byl rok od toho, co jsme se s M. rozešli a za měsíc to bude rok, co jsem se zamilovala do O., aby mi mohl zmizet ze života bez jakéhokoli sbohem. Upřímně mě vysiluje být na vše sama. A netuším co dělám špatně. Letošmí prázdniny se hodně probíral mezi kamarády sex, první sex a vše okolo. A mě to donutilo přemýšlet. Jsem jediná z nich, která ještě s nikým nespala. Obhajuju si to tím, že čekám na toho pravého, že potřebuju u toho někoho, kým si budu jistá. Ale ruku na srdce, bude mi dvacet a jak dlouho chci ještě čekat? A mám vůbec na co čekat? Co když je ten problém vlastně jen ve mě a je se mnou něco špatně? Není to tak, že jsem nikdy neměla příležitost... těch jsem měla ažaž. Ale nikdy jsem si nebyla jistá. Nebo jsem si byla jistá, že to nechci. Ale čím starší jsem, tím víc mě trápí otázka... je vůbec na co čekat? Příjde někdo? A nebo budu osamělá už navždycky.

otázky a žádné odpovědi

25. července 2018 v 0:03 | Tess |  myšlenky a otázky
Začala jsem koukat na Sex ve městě. A přemýšlím o svém životě a randění a klucích. Mám na kluky hroznou smůlu. A mám smůlu i sama na sebe. Nejsem ten typ holky, která se líbí klukům. Ale tím, že budu sedět na zadku doma a nezkusím nikam s někým zajít si asi taky nikoho nenajdu. O., o kterém jsem si myslela, že je konečně ten pan pravý se mi už asi nikdy neozve a já se potřebuji posunout dál. Jenže, kde najít kluky, kteří by se mnou byli ochotni jít na rande? S E. jsme se bavili o tom, že bych měla zkusit znovu tinder. Dvakrát jsem si od tama s klukama vyšla. Z jednoho se stal můj bývalí, z druhým jsme velmi dobří kamarádi. Ale já asi nemám sílu s někým takhle znovu jít. Ani se mi do toho moc nechce. Ale možná bych přece jen měla, dát tomu šanci. Je v dnešní době už natolik normální se seznamovat přes internet, že rande z tinderu už není něco, na co by se dívalo skrz prsty? A může tam opravdu člověk najít lásku nebo je to všechno odsouzené k záhubě. Měla bych tomu dát znovu šanci?
Stejně všechno jednoho dne skončí. I přátelství, které si myslíte, že budete mít už dokonce života. Jednoho dne se probudíte a dojde vám, že už nechcete. Že už nechcete do všeho dávat tolik energie, když se vám nic nevrací. Že je možná čas konečně začít myslet na sebe. Ale co když se po půl roce znovu s danou osobou uvidíte a ona má zájem dát to všechno zase do pořádku? Má to vůbec cenu, když víte, že se zase něco stane, co to všechno pokazí? Že se stejně zase ocitnete na druhé koleji? Mám ji ráda, mám ji moc ráda. Ale můj život je moc velký nepořádek na to, abych měla chuť a vůbec energii něco dokola pořád zkoušet slepovat. Přestávám věřit na přátelství dokonce života. A na lásku. A na štěstí. Protože jak to tak vypadá, nemám nárok na ani jedno. Nechci pořád zahánět slzy, které se mi derou do očí, zatím co se mi stahuje hrdlo a já mám pocit, že už to musí být naposled, protože nemůžu dýchat a ta bolest.. ach, ta bolest mě už přece musí jednou zabít.
 


rozpadání

11. června 2018 v 23:18 | Tess |  diary.

Měla jsem jet dnes na pohřeb osobě, kterou jsem měla moc ráda a která si nezasloužila odejít takhle brzo. le nešla jsem, protože jsem musela jet do Hradce psát přijmačky. A teď ležím v posteli, v slzách a přemýšlím, co jsem si to udělala. Jakto, že jsem si toho tolik naložila. Proč jsem se rohodla jít na medicínu. A když už jsem se tak rozhodla, proč jsem se začala připravovat tak pozdě. Každý mi říká, jak to všechno zvládnu a jak se tam určitě dostanu, ale já někde hluboko v sobě vím, že se to nestane. Vím, že se nedostanu. Ne tento rok. A nevím, jak to pak budu moct přiznat. Nezvládnu to. To zklamání všech, kteří ve mě tolik věřili. Já tomu nechci čelit. Někteří mí kamarádi se už na medicínu dostali na průměr. já jim to tak hrozně závidím. Moc jim to přeji, mají to vydřené. Ale tak moc jim to závidím. Už nemám sílu cokoliv dělat. Jsem hrozně unavená z bojování. Nemám nikoho, o koho bych se doopravdy mohla opřít. Komu bych mohla své pocity sdělit. Jsem bezradná a mám pocit, že mě to sežere. Všechno mě to sežere.

kdo jsem

28. dubna 2018 v 14:08 | Tess |  myšlenky a otázky

Přišli mi výsledky přijmaček na vejšku. Na MUNI. Výsledky TSP. Rozsudek smrti.
Nikdy jsem nebyla hezká nebo hubená nebo někdo, o koho by lidé jevili zájem. Ale byla jsem chytrá. A teď? Teď nejsem už ani to. Vlastně nemám tušení co jsem. Nejsem nic. Jsem prázdná. A nevím co jsem. Ani kam patřím. Jsem sama. Můj sen dostat se na medicínu shořel jako papírovej vojáček. Jak se můžu dostat na medicínu, když nezvládnu udělat ani tak banální testy na přírodovědnou fakultu. Jak mám teď přijít mezi ty lidi, mezi mí spolužáky, sednout si s nima do jedný třídy a psát maturitní testy, když byli všichni tak úspěšní? Cítím se prázdně, ale nemůžu přestat brečet. Nezvládám dýchat. Jsem zbytečná a hloupá. A já nevím, co mám dělat. Nevím co budu dělat. Potřebuju utéct někam pryč. Nezvládnu vidět to zklamání všech. Já nechci a nemůžu. Nevím, co dělat. Jak tomu utéct. Já nevím, co se mnou teď bude. Selhala jsem. Zase jsem selhala.

zmatek

25. března 2018 v 22:44 | Tess |  diary.

Chce se mi hrozně plakat úzkostí. A ve stejnou chvíli se mi chce smát šílenstvím. Snažím se. Opravdu se snažím. Všechno zvládnout, vše mít, učit se, dřít. Ale občas to nejde. Občas mám pocit, že je v pořádku že jsem sama, že jsem dostatečn silná, abych to všechno zvládla, že dokážu pokořit svět a všechny překážky co mi přijdou do cesty. Vždyť už jich mám za sebou tolik. Na druhou stranu se občas plazím. Nemám už žádnou sílu, cítím se šíleně osaměle, chce se mi jen plakat, úzkostí mám sevřené úplně všechno a chce se mi všechno vzdát. Jsou dny, kdy nemusím bojovat sama ze sebou a pak jsou dny, kdy ten boj prohrávám na plné čáře. Jsou dny, kdy mě deprese nechá v klidu a pak jsou taky dny, kdy mě celou pohltí a nepustí. Je to hrozně těžké.
V úterý jsem oslavila svoje devatenácté narozniny. A i přes to, že jsem "mladá" tak mám hrozný strach, že nikdy v životě nepotkám svou životní lásku. Nebo jakoukoliv lásku. Někoho, kdo se do mě po uši zamiluje a do koho budu po uši zamilovaná já. Od září budu pravděpodobně žít sama. V třípokojovým bytě. A budu se cítit ještě mnohem víc sama jak se cítím teď. Hlásím se na medicínu a opravdu bych na ni hrozně chtěla jít. Ale mám strach, že ten hroznej tlak a všechno sama nezvládnu. Že se prostě jednoho dne sesypu jako domeček z karet. Je vůbec možné, aby člověk zvládal celý život všechny bolesti sám? Čeká mě maturita a já jsem uzlíček nervů. Už pomalu ani nikam nechodím. Mám pocit, že mám prostě plný zuby lidí. Všech. Jsem z nich neskutečně zklamaná. Všichnimi přijdou falešní a jdou tam, kde zrovna vítr vaje. Mám plný zuby i sama sebe. Že jsem tak důvěřivá. A jsem neskutečně unavená.
Včera jsem si po dlouhé době koupila víno, které jsme kupovali s M. Vlastně jsme spolu skoro nic jiného nepili. Naučila jsem ho tohle víno milovat. Od doby, co jsme se rozešli jsem ho měla dvakrát. A vždy mi po něm bylo zle. Včera jsem si ho koupila znovu. Zastesklo se mi. Chutnalo po jeho polibcích. Ale to nevadí přece. Protože já jdu dál. Musím jít.

jsem sama

11. března 2018 v 0:04 | Tess |  diary.
Mám strach, že nikdy nepoznám svou spřízněnou duši. Svou životní lásku. Někoho, s kým jsi sem souzená být. Někoho, s kým si budu naprosto ve všem rozumět. Je to přesně půl roku a 10 dní, co se se mnou M. rozešel. Je to už půl roku a mě to bolí pořád. Občas na něho myslím a občas mi nehorázně moc chybí. Jak je to možný? Přece mi tolik ublížil a i tak. Jsem ráda, že s ním už nejsem. Že nemám někoho takového už v životě. Ale říkám si, co když to talhle půjde dál? Každej další můj vztah bude jen jeden velkej omyl, kterej mě dostane na kolena. Od té doby, co jsme se rozešli nepiju své milované rybízové víno, protože jsme ho vždycky pili spolu. Občas mě popadne strašná úzkost, protože zrovna neleží vedle mě. Nikdo. Nemá mě kdo obejmout. A jsem prostě jen strašně sama.
Vždycky jsem toužila po lásce. Hrozně moc jsem toužila po lásce už od malička. Poté, co se narodila sestra, jsem od rodičů dostávala minimum lásky. Naši měli a mají a asi i vždycky budou mít radši mou mladší sestru. V 8 letech jsem se cítila osamocená a nemilovaná. Navíc. A možná, že na myšlenkách mého tehdejšího já něco bylo. Možná že jsem tady opravdu náhodou a navíc a nepatřím sem. A tak na mě nečeká ani nic dobrého, protože se se mnou nepočítalo. Potřebuji cítit lásku. A podporu. Potřebuju najít někoho, kdo mě bude milovat celým svým srdcem. Kdo mě bude brát i když jsem "porochaná". I když jsem roztříštěná na miliony kousků. Kdo mě bude brát s depresema a vydrží to se mnou. Kdo mi řekne, že už to všechno nemůžu v sobě dusit dál, ale musím upustit. Že mohu plakat, protože je to normální a uleví se mi. A vezmě mě do náruče a nechá mě plakat. Kdo mi pomůže s mou záchranou. Kdo nadzvedne hráz, aby mohlo všechno to špatné ze mě odtéct pryč. Možná, že se tohle děje jen ve filmech. Možná, že jsem naivní, když si myslím, že někdy potkám svou životní lásku, která mě zachrání od sebe samé. Nebo možná že už jen prostě blázním z maturity, že cítím, jak je toho hrozně moc a přestávám vše zvládat. Ale jedno se nemění.. Jsem sama.

na vzhledu přece nezáleží

12. února 2018 v 16:52 | Tess |  myšlenky a otázky
Většinu svýho života jsem bojovala sama ze sebou. Už od mala jsem byla upozorňována na to, že nejsem dost dobrá. Nejsem dost hezká. Dost hubená. Dost talentovaná. Dost chytrá. A nikdy jsem se tím nenaučila bojovat.
Všechno to začalo už ve školce, kdy si se mnou kolikrát děti nechtěli hrát. Kolikrát jsem zůstala sama a musela jsem si vystačit. A pokračovalo to ve škole, kde se to všechno na sebe navalilo a hrozně zhoršilo. Už někdy ve třetí, čtvrté třídě jsem zažila šikanu. Spolužáci se mi smáli za to, jak vypadám. Že nejsem pěkná, že nejsem hubená. A nejen kluci, i holky. Všechno se to zhoršilo, když se ke mě takhle začali chovat i děcka ze sboru, kam jsem od svých 6 let chodila. Jezdili jsme často na zahraniční zájezdy a se mnou se tam najednou všichni přestali bavit. Moje poslední kamarádka mi oznámila, že už se mnou kamarádit nechce v půli cesty do Francie, kde jsem měla strávit čtrnáct dní. Sama. Všechno tohle vyvrcholilo v mých 11 letech, kdy jsem spolykala platíčko ibuprofenu. Bylo mi po tom akorát dost blbě.
Od roku 2010 jsem si psala do papírového deníku. Na každé druhé stránce je plno sebenenávisti. Takovou by desetiletá holka neměla sama k sobě cítit. Další bod zlomu nastal někdy ve 12- 13 letech, kdy mi začali chodit anonymní urážky a vzkazy, že bych se měla zabít. V tu dobu jsem se rozhodla, že přestanu jíst. Jídlo jsem opravdu omezila a jednu dobu jsem opravdu jedla třeba jen 3x do týdne. Doma to bylo taky strašný. Necítila jsem od našich žádnou lásku, byla jsem si už od mala vědoma, že mají mnohem radši mou sestru a že je pro ně prioritou. A s bolestí jsem to respektovala. Dokud do toho nezasáhla moje babička a řekla našim, že by se k nám měli chovat stejně. Každopádně přišel 14 rok mého života a další polykání prášků.
Za celý život jsem nikdy k nikomu necítila takovou nenávist jako sama k sobě. Nikdy v životě, ať už mi člověk ublížil sebevíc, vždycky jsem nejvíc nenáviděla sebe. Moje nejezení mi vydrželo do druháku. V prváku jsem průměrně jedla jedno jídlo denně a byla jsem spokojená. Měla jsem tehdy na jaře v prváku období, kdy jsem byla hrozně šťastná. Bez žádnýho důvodu. Cítila jsem, že můžu volně dýchat. To bylo zatím naposledy, co jsem byla šťastná. V té době jsem sice ano, automaticky jedla jedno jídlo denně, ale neřešila jsem vůbec jak vypadám. Nebo kolik vážím. Bylo mi to jedno. Lidi mě brali takovou jaká jsem a já jsem opravdu taková mohla být. S příchodem léta a poté i druháku a tanečních se vše vrátilo do starých kolejí. Snažila jsem se několikrát zase přestat jíst, ale už nikdy jsem zpátky do vlaku nenaskočila. Ve třeťáku jsem zkusila změnit taktiku. Začala snažila jsem se začít jíst pravidelně. Ale přibrala jsem. A tak s jídlem prostě bojuji. A to hodně. Občas nejím vůbec. Občas jím moc. Pravidelně cvičím. Snažím se hýbat jak jen se dá. A stejně nic nepomáhá.
A dnes si stouplo mé skoro devatenáctileté já po strašně dlouhé době samo dobrovolně na váhu. Ze strachu, že by ho to při páteční preventivní prohlídce u doktora sejmulo. Že by se tam zhroutilo. Stoupla jsem si na váhu a zasvítilo na mě xx kilo. V tu chvíli se mi podlomila kolena. A všechno za celý můj život se mi vrátilo. Měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava, všechny urážky, strach, že navždycky zůstanu sama, protože tak tlustou a ošklivou holku by nikdo nikdy nechtěl. Chuť zabít se hned na místě. Chtít utéct, někam se schovat. Ne. Slzy mi začaly stékat po tvářích a srdce začalo hrozně bušit. Všechno se ve mě sevřelo a chtělo se mi zvracet. Bylo mi hrozně zle. Hrozně to bolelo.
Můj největší nepřítel jsem já. A asi jím asi i navždycky zůstanu. Nikdy se nesmířím s tím, že nebudu tak krásná a hubená jako ostatní holky. Jako mé kamarádky. Nikdy.

z extrému do extrému

17. ledna 2018 v 23:19 | Tess |  myšlenky a otázky
V noci jsem si uvědomila strašnou tíhu samoty a obrovskou touhu po jeho pevným objetí. Schovat se do náruče M. a jen mu dýchat do hrudi.
Chybí mi to, že věděl přesně co udělat pro to, aby mě uklidnil. Věděl, že když jsem vystresovaná, potřebuju si lehnout, pevně obejmout, dostat pusu na čelo a chvíli spát. Cítit, že nejsem sama. Vybavují se mi jeho zprávy. Jeho věty. Šílím. Jak je sakra možný, že někdo, kdo mi tak nehorázně ublížil, mi tak chybí. Že si přeju mít někoho, kdo mě opustil a vzal s sebou i kus mého já, právě teď vedle sebe. Jen usínat v jeho objetí. Poslouchat, jak mu tluče srdce. A necítit se sama.
Je toho moc. Je toho na mě strašně moc a čím dál tím víc se blíží maturita, tím víc nemám sílu. Chci si jen lehnout a spát. Nemám sílu pořád dokola číst maturitní otázky. A učit se je. Začínám bláznit. Jsem hrozně sama na všechno a nezvládám to. Nálady mám jako na kolotoči mnohem víc jak dřív. Probudím se a nemůžu vstát z postele. Brodím se polorozpuštěným sněhem a cítím se taky taková... polorozpuštěná. Nechci vidět nikoho. Ani slyšet. Chci spát. Chci se z tohohle všeho vyspat. Aspoň z té bolesti. pomoc.

sbohem, 2017

31. prosince 2017 v 13:20 | Tess |  diary.
Rok 2017. Upřímně jsem si myslela, že to možná bude můj poslední rok života. A dost často jsem se i tak cítila. Že musím každou chvíli umřít. A přece jen tu jsem v poslední den roku 2017 a za chvíli odjedu na Vysočinu, kde vstoupím do roku 2018 s lidmim, za které bych skočila do ohně.
Rok 2017 jsem začala výšlapem na Ještěd a cítila jsem se ten den strašně šťastně a dobře. a doufala jsem, že takový bude i rok 2017. Bohužel nebyl. Prvních pár dnů to vypadalo nadějně, ale pak se stejně zase něco pokazilo. Oslavili jsme letos spoustu osmnáctin. A tak i já jsem se v březnu tohoto roku stala papírově dospělou. Udělala jsem si řidičák, což byl další milník v mém životě. Letos jsem taky rozpitvala své první oko a uvědomila jsem si, jak strašně moc chci jít na medicínu. Kometa byla letos mistry v extralize a já po 14 letech ukončila jednu hudební etapu ve svém životě - ukončila jsem absolutoriem studium hry na flétnu. Odjela jsem s kamarády na týden do Budapeště a pak stanovat. Nastoupila jsem do čtvrťáku a 13. prosince byla pasována na maturanta. To byly ty dobré momenty.
Ale také jsem se zamilovala do kluka, se kterým jsem byla skoro půl roku a který mě zvládl roztrhat na kousíčky. Zamilovala jsem se podruhé, kdy se mi chlapec nakonec radši vyhnul. Zemřela mi má 13-letá psí přítelkyně. Přihlásila jsem se k maturitě. Vyslechla si několik hádek mých rodičů a měla neuvěřitelný strach, že se rozvedou. a v několika směrech se i prohloubila má nenávist k životu, k celému světu a k sobě samé.
Rok 2017 přispěl několika výstupy i pády. Bohužel ty pády si člověk pamatuje vždy mnohem víc. A já pevně doufám, že rok 2018 bude lepší. Pro všechny.

Kam dál