Únor 2016

You said you wouldn't and you fucking did

23. února 2016 v 23:10 | Tess |  diary.
Proč se lidé omlouvají, když stejně stejnou věc za pár dní opět udělají? Není to tak náhodou trochu.. hm. Zbytečné? Minulej tejden byl hodně, hodně špatnej. Tento je snad ještě horší. V pátek jsem měla tak strašně blbej den, že jsem cestou ze školy dokoce i brečela. Vlastně od pátku brečím každej den. Všechno mě bolí. Připadám si, jakoby lidi trhali mou duši na několik malých kousíčků, pořád dokola a dokola i ty nejmenší drobečky. Na směs bordelu, kterou už nikdo nikdy nedokáže slepit dohromady. Hodně často se přirovnávám ke střepům nebo kouskům, kteér už prostě nejdou spravit. Protože to tak prostě je. Jsem nespravitelná. A zlomená. A sama. Byla jsem, jsem a vždycky budu. Nedávno jsem přemýšlela, jestli náhodou to, co mi chybí a co by mě aspoň trochu dokázalo uklidnit není láska. Kluk, která by mě miloval takovou jaká jsem. Který by třeba některý z těch větších kousků zvládl spravit. A místo toho, abych ve 2 ráno ležela v křeči na posteli a topila se ve svých vlastních slzách, vzal by mě do náruče a uklidnil by mě. Ujistli by mě že mě miluje a že bude všechno v pořádku. Tak strašně se nesnáším. Všechno na sobě. Ze svého vzhledu se mi chce jemně řečeno zvracet. Všechno co udělám je špatně. Možná jsem se opravdu měla před pár lety prostě zabít. Všechno by třeba bylo mnohem lehčí. A třeba bych už konečné dosáhla toho, co chci. Nic necítit. Momentálně bych si nejradši rozřezala na malé kousíčky. Na takové, jaké jsem se rozsypala já. Všechno j toteď v háji. Syppu se, nic nevydržím. Slzy se mi derou do očí na veřejnosti a je to všechno zas mnohem horší. Opravdu jsem doufala, že do toho už nespadnu. Že už se dokážu aspoň trochu udržet nad dnem. Ale jak zjjišťuju jsem opět den ode dne slabá. Přemýšlela jsem, že bych zase začala brát prášky na uklidnění. Tolik by toho vyřešila hrst prášků. kterou mám stále schovanou vedle žiletek, a všichni dohromady čekají, než je zase vytáhnu.

Nechci valentýnky, chci flašky jagera

13. února 2016 v 23:43 | Tess |  diary.
Hádá se se mnou o tom, že jsem alkholička, ale už se mě nezeptá na to, proč tolik piju. Řekne mi, že nemám pít, protože mi je pak hůř, ale sám nic neudělá pro to, aby mi hůř nebylo.
Zajímalo by mě, jaké by to bylo se mnou a s T., kdyby jsme každej nebydleli na jiný straně republiky.. Možná by to mezi námi nebylo jako na horský dráze. A pravděpodobně by jsme se asi dávno už nebavili. Nehorázně mě to sžířá. Občas sou chvilky, kdy je to fakt super skvělý. Ale pak jsou chvíle, kdy tu kudlu, co do mě kdysi zabodl, zaráží stále hloubš a hloubš. Když o něm mluvím s ostatními, spousta lidí mi řekla, že by to přátelství asi dávno ukončili. Jenže já to nemůžu udělat a ani nevím jestli chci. Procházet si zase tím vším a zvykat si zase na to nesmět mu napsat každou krávovinu. Stačilo by mi jen kdyby se mě víc vážil a zajímal se o mě aspoň z poloviny tak, jak se s nažím já zajímat o něj.
Všechno je to teď tak stračně divný. Jakoby sme dospívali nebo co. Uvědomujem si věci, který jsme si dřív neuvědomovali. Vážíme si sami sebe víc než předtím. Zuby nehty se snažíme se vídat co nejčastějc. A stejně je nám spolu nejlíp. Nedokážu si vůbec představit, co bych kdy bez mých kamarádů dělala. A strašně lituju lidí, kteří měli možnost s náma bejt, ale nevyužili ji. Ale dobře jim tak.
Hodně si sem teď blízká s L. Trávíme spolu dost času teď, protože často bejváme jediný, co nezapadaj do konverzace. Asi je to na jednu stranu smutný, ale na druhou whatever. Vlastně je to občas dost fajn. Jedem spolu rozjezdem v noci se špatnou náladou a prostě jen posloucháme spolu hudbu a já mám hlavu na jeho rameni a je mi umožněno přemýšlet. Nebo jsem tu pro něj jakožto vrba, když ho odkopne holka. Dávala jsem na něj pozor, měla jsem strach, že se buď až moc opije a nebo něco udělá někde někomu. A tak jsem se s ním sbalila a šli jsme spolu přes kus města pěšky domů. Aby jsme vystřízlivěli a uklidnili si myšlenky. Všechno jsme to probrali, trochu si poplakali a poté jsem byla doprovozena až domů. Bylo to trochu zvláštní, stát před naším barákem s klukem, kterej mě pak obejme a odchází. Bylo to strašně pěkný, ale pro mě trochu zvláštní..
Mám teď hodně nutní srovnávat T. s L. I když je to trochu blbé, protože L. momentálně asi vede už jenom díky tomu, že bydlí 15 minut ode mě a ne 5 hodin cesty. Protože mě může obejmout, abych se nerozbrečela. V ten pátek jsem k tomu fakt neměla daleko a to jsem přitom vlastně nebyla poprvé nambr van adept na depresi. Jenže ostatní do zapili a já se z ní nemohla vůbec dostat. A tak jsem z toho snad aspoň nakonec vytáhla L... Aspoň trochu. Chci, aby mi T. přestal říkat prázdný a nepravdivý slova.
Možná že bych prostě vážně měla zůstat v posteli, nikam nechodit. Být sama prostě. Protože to je krom pití jediný, co mi opravdu jde. Být sama.