Květen 2016

hledám někoho, kdo by mi slíbal slzy

11. května 2016 v 21:54 | Tess |  diary.
Vůbec nevím co a jak a proč. Nesnáším svůj život. Jediný, kdy mi je opravdu dobře, je když jsem sama doma. V posteli. A spím. Nebo si čtu. Nebo se závistí sleduju životy fiktivních postav v seriálech. Píšu básně, které plním svými depresivními myšlenkami a bolestí. I přesto, že své kamarády z celého srdce miluji, poslední dobou mi dělá strašný problém s nimi kamkoliv jít. Chci jen prostě..být doma. Nepotřebuji poslouchat to, jak jsou šťastní. Jak jejich nový přítel/kyně zrovna řekl tohle a udělal tamto. Jak zvládají žít. Teď musím znít jako strašně sobecká svině. Ale proč se jednou nemůže aspoň trochu tohohle štěst usmát na mě. Nepamatuji si, kdy jsem naposled byla šťastná.. aspoň na chvíli.. Dnes jsem narazila na svůj dark tumblr. Na tumblr, kde mám uložen svůj život v obrázcích. Svůj pravý život, ne ten vysluníčkovaný a život, v který doufám, že třeba ještě jednou příjde, ne.. Musím něco dělat. Sama ze sebou. nějak to zredukovat. Už se nechci rozbrečet uprostřed ulice. Nechci uvnitř řvát, zatímco se navenek usmívám. Už nemám sílu pořád předstírat jak jsem v pořádku. Snažit se lidem vysvětlovat jak se cítím i když oni to nedokážou pochopit. Jsem z toho unavéná. Zmáhá mě to. Chybí mi láska. Chybí mi pocit, že mě má někdo opravdu rád, že mu na mě záleží. Dělá mi to problémy ráno vstávat. Vylézt z postele. Prostě ne. Chci mít už klid od světa. Chci spát. A nejlépe navždy..




Už pár let
Si přeji najít někoho,
Kdo by mě naučil, co je to láska.
Kdo by vyplnil prázdnotu v mém srdci.
Kdo by mě v noci utěšil.
Setřel mi slzy.
A já se sama nedusila pláčem
schoulená v klubíčku neštěstí.
Hledám někoho,
Kdo by mi řekl že život je sračka
A nestojí mi za to trápení.
Někoho, kdo by mi slíbal slzy
A řekl mi že jsem krásná
I když vypadám jak po alergii třetího stupně.
A já mu uvěřila
A usla
V jeho náručí, v bezpečí.
Ale to je jen sen.
A tak brečím, dusím se pláčem
Do té doby, než upadnu do jakési agónie

A neusnu.

Jednoho dne mi zaplatíte za váš smích a za moje slzy.

3. května 2016 v 2:02 | Tess |  diary.
crazy, grunge, and quote image
Ani nevím, čím začít. Cítím se tak strašně zlomená. Nemám absolutně na nic sílu. 17 let je dost dlouhá doba čekání. Čekání na štěstí, který, řekněme si to upřímně, stejně nepřijde. 17 let čekám na to, že na chvíli přestanu nenávidět svět.. Abych přestala žárlit nejen na své kamarády, ale i na úplně cizí lidi. Žárlit na jejich lásku, inteligenci, krásu.. Vím, že je to špatné. Že bych neměla na takové věci nějak žárlit. A já jim to v hloubi srdce vše opravdu přeji. Ale momentálně.. momentálně nenávidím celej svět a už se s tím ani nesnažím nějak vehementně bojovat. Proč nemám já právo na chvíli štěstí? Vím, asi jsem se opravdu narodila s neštěstím v žilách, ale snad na malou chviličku.. Nevím co mám dělat, nemůžu dýchat. Pokáždé, když vidím někoho šťastného na ulici, mám chuť skočit do zdi. Jdu uprostřed dne městem a nedokážu zastavit slzy, které se mi derou do očí. Nemám na to už sílu.. divím se, že vůbec nějaké slzy ještě mám.. Mám pocit, že to přestávám zase zvládat všechno. Jsem na všechno sama jako vždycky. Mám pocit, že se to zase všechno vrací do toho starýho hnusnýho období, ze kterýho jsem se tak dlouho vyhrabávala. Přemáhám nutkání vzít si znovu do ruk žiletku a dopřát si trochu úlevy, která mě kdysi dokázala tak rychle uklidnit. Chybí mi to, jakýmsi způsobem. Jsem unavená z tohohle života plnýho utrpení. Říká se, že se máme zbavit toho, co nás táhne ke dnu a dělá nás nešťastnými. Ale co dělat v případě, kdy nás nešťastnými dělá život?