Červenec 2016

tlukot srdce

20. července 2016 v 0:04 | Tess |  diary.

Jezdím ve 3 ráno opilá na longboardu ulicemi. Snažím se ujet ped vlastními myšlenkami a možná čekám, až se vyítí nějaké auto ze zatáčky a pomůže mi ty myšlenky vyhnat z hlavy. Se slzama v očích snad nevidím už ani na cestu. Kdybych spadla, pravděpodobně bych nebyla schopna se zvednout. Moc přemýšlím, nad vším. Proč věci nemůžou být jednoduchý? Proč jednou někdo, koho mám ráda, nemůže mít rád mě? Proč ho nemůžu líbat, i když bych tak chtěla? Poslouchám jeho tlukot srdce a připadám si, že je to tak strašně správný, jak mě objimá. A jak se na něj tisknu. Jakoby to bylo něco, co se prostě má stát a je to dobrý, konečně jendou. Ale ono je to naopak. Nic není dobrý.
Čekám. Pořád na něco čekám. Čekám, až si lidé všimnou, že se mnou není něco v pořádku. Čekám, až mě bude někdo mít rád takovou, jaká jsem. Až mě někdo bude milovat. Čekám, kdy se pestanu zajímat o ostatní. Čekám, až toho pestanou všichni zneužívat. Chci být na ně taky jednou zlá. Čekám, kdy konečně příjde ten zlom a já nebudu schopna nic cítit. Jen prázdno.
Moměntálně si chci dát cigaretu. Protože ať už chci přestat jakkoliv, cigarety tu vždycky jsou. Lidé tu nejsou nikdy. Ale cigarety tu pro mě budou vždycky. Chci si dát cigaretu a zapít to flaškou vaječnýho koňaku a dát si pár panáků jagera. Tak na tu skvělou věc, který říkají život.

co je to láska?

14. července 2016 v 0:38 | Tess |  diary.

Právě jsem dokoukala 10. sérii přátel a jediný, na co dokážu myslet je to, že tohle pravděpodobně nikdy nezažiju. A je mi z toho hrozně smutno. Chtěla bych mít ve svém životě partu přátel, kteří si budou takhle blízcí. Za chvíli mi bude 18. Spousta lidí v tomhle věku toho má již spoustu za sebou. Vždytˇjá bych taky měla. Akor když neplánuji žít více jak dalších 10 let. A stejně je půl jedný ráno a já se slzami v očích, jako hromádka neštěstí ležím zachumlaná v posteli a přemýšlím, co mám dělat se svým životem. S L. se známe již od první třídy. Ještě na začátku roku bych nikdy neřekla, že budu jednou přemýšlet o tom, jestli bychom se my dva neměli dát dohromady. Poslední dny spolu trávím spoustu času a možná se nám to sem tam vymyká kontrole. Nebo možná jenom mě, protože přemýslím nad některýma věcma jinak než kamarádsky. Vnímám je jinak a nevím co dělat. Protože nevím, jak je myslí on. A nechci se ho ptát a nebo být ta, co dělá první krok. Na tohle jsem až moc posraná. A určitě se na to necítím, protože tohle by byl můj první vztah.. v skoro 18 letech, proboha. Vždycky jsem měla za to, že jsme jen kamaráádi. Velmi dobří kamarádi. A je asi špatně, že chci, aby z toho bylo něco víc, protože když to nevýjde, posere se tím tolik věcí. Jsem srágorka, takže jestli L. neudělá první krok, je to jasný. Radši všechny pocity okolo něj udusím v sobě, než abych s tim vyšla na povrch jako první. Možná se zas jen něco zrodilo v mé hlavě a přikládám tomu až moc vělkou důraz. Třeba se ani nic neděje. Nevim. Vůběc nevim. Můžu ho opravdu jednou milovat?

sometimes all you can do is lie in bed nad hope to fall asleep before you fall apart

11. července 2016 v 1:00 | Tess |  diary.
Objevují se mi staré jizvy na rukách. Objevují se nové v srdci. Stále dokola. Proč se dokáži do člověka zamilovat během 5 dní.. a odmilovávat se rok. Proč se jednou někdo takhle blíznivě nemůže zamilovat do mě, Aspoň jednou.. Já už dál nemůžu, nechci. Nechci jít dál. Rozhlížím se kolem sebe a dívám se na své vrstevníky, co všechno dokázali.. kde jsou. Jsou tolik latěk nademnou. Bude mi 18. Bude mi zasraných 18 a já sem ani ve svejch zasranejch 18 neprožila žádnou první lásku. Smutný. Jsem tragédie. Prostě nemůžu. Nechci. Nic na mě nečeká. Nic na mě nečekalo 18 let. Nic nebude čekat ani dál. Proč něco nemůže být jednou v životě jednoduchý. Nebo aspoň na mý straně. Nechci už trpět. Prosím. Já už na to nemám sílu. Nemám. Nejradši bych si sedla doprostřed silnice. A čekala. Třeba by mě něco nebo někdo vysvobodil. Třeba.