Říjen 2016

domeček z karet

16. října 2016 v 23:14 | Tess |  diary.
Představte si domeček z karet. Když domeček z karet spadne, občas mu zůstanou stát pár základů. Já jsem domeček z karet.. a momentálně se mi začínají bortit i ty základy. Mám strach, že si budu muset vybrat mezi mým vztahem k prarodičům a záchranou manželství mých rodičů. Vždyť to je šílený. Miluju naše a vždycky jsem byla hrdá na to, kolik toho spolu zvládli. Ale babička s dědou jsou pro mě jako skuteční rodiče.. Je to o něčem uplně jiným s nima. Pravá rodina. Jediný místo, kde cítím lásku. Jediný místo, kde můžu být sama sebou a kde mě takovou mají rádi. Všechno je špatně. L. by si měl uvědomit, že má přítelkyni a tím je to všechno rozhodnutý. Měl by se aspoň ke mě začít chovat tak, že je s někým jiným a ne mi motat hlavu v období, kdy to opravdu nepotřebuju. Když jsem včera čekala s kamarádkou na ostatní kamarády, než si koupí jídlo a stály sme před obchodem, zastavili se u nás nějací kluci. Zvali nás do strip clubu. Dělali si z toho prdel a řekli, že můžeme porovnat s tím, co jsme zažili. Pak se otočíli na mě. ,,I když, jak tak na tebe koukam, s tebou by si chtěl užit jen nějakej zoufalec, spíš ani to ne.'' Výbuch smíchu snad mohla přehlušit jen rána při puknutí mýho srdce. Cizí kluci na ulici mi nadávají. Smějí se mi do obličeje. V tu chvíli mi došlo, že mě takhle pravděpodobně vnímá hodně lidí. Né-li věichni. A já tu jen stojím a nsažím se sama sebe změnit a už nevim co dělat, abych mohla být někdo jiný. 3 roky jsem se neřízla. 3 roky jsem byla čistá. Nevím co mám dělat.. Mám pocit, že už sama ze sebou nedokážu být ani mininutu. Chci utýct z tohoto těla a už se nikdy nevrátit. Já už takhle nechci žít. Já už takhle nemůžu žít.

Je to zmatený

10. října 2016 v 22:24 | Tess
Ostříhala jsem si vlasy, nalila jsem si víno a zapálila cigaretu. Snaha o změnu. Jsou to dva dny, zatim to nepomáhá. Přepisuju noty a snažím se na chvíli zapomenou na tíživou realitu. Přemýšlím, kdy lidem dojde, že tohle už není sranda. I když se snažím smát a směju se, uvnitř cítím jak kámen těžkne a přivázán k mému srdci mě táhne níž a níž. Dnes mi bylo řečeno, že voním cigaretama, trávou a smutkem. A i přesto, že trávu nesnáším a nehulím, je to ostatní tak výztižný. Dokonce je ze mě smutek už i cítit. Jsem unavená. Nejen jako každý student ze školy, ale převážně ze života. Děsí mě představa, že se někdo jednou dozví, jak na tom vlastně jsem. Kdy jim dojde, že i když sem tolikrát přestala kouřit, vždycky jsem začala znovu. A ne protože bych to bez ciaret nemohla vydržet. Lidé mi často říkají, že jsem na sklonu alkoholismu (což je vážně přehnané, musela bych pít každej den a to s bídou piju 3x do týdne, když se zadaří.) Ale nikoho nezajímá, proč že to vlastně tolik piju. Lidé se zajímají jen o sebe. Jsou sobečtí, všichni. A mě už nebaví doufat, že jednou někdo příjde a zachrání mě, pomůže mi. Protože vím, že nikdo takový na světě není. Ale taky vím, že se nezvládnu zachránit sama.. Potřebovala bych teď v náruči odnést do postele, zachumlat se, dostat pusu na čelo a usnout v něčím náručí. A zítra se neprobudit.