Listopad 2016

Kdyby mě teď někdo bodl do srdce, bolelo by to mnohem míň než tohle všechno..

18. listopadu 2016 v 22:17 | Tess |  diary.

Nejhorší je, když se odstanete do bodu, kdy už se tak nenávidíte. Najednou se na sebe do zrcadla už nedíváte s takovým odporem, už se nevidíte jako ta tlustá holka, která je tak odporná, že s ní nebude chtít nikdo ani mluvit. Sem tam si dokonce řeknete; Páni, mě ty stažený vlasy vážně sluší. Nebo: Mám vážně pěkný oči. A naivně si myslíte, že to tentokrát už bude fakt dobrý. Protože přece když kousek krásy uvidíte sami v sobě, třeba ji uvidí i ostatní. Přečetla jsem o tomhle hodně článků. úryvků a citátů. Nikdy jsem netušila, že se tolik stejných názorů bude tolik mýlit. Spadla jsem ještě níž. Já jsem se neviděla já už tak ošklivá a okolí bylo opačného názoru. Najednou mi začalo spoustu lidí připomínat, že nejsem hubená. Že nepatřím a nikdy nebudu patřit di škatulky "krásná holka". A nejhorší se vrátilo ještě ve větší míře. Začali mi tohle omýlat o hlavu cizinci. Nedávno se mi stalo, že jsme s kamarádkou čekali na další kamarády a ve městě k nám přišel kluk s letáčkama a zval nás do strip clubu. Dělali jsme si z něj srandu a smáli se. Dokud se neotočil na mě a neřekl mi, že zve hlavně mě, protože bych si asi jinak nikdy v životě na penis nesáhla. Haha. Vysmál se mi a odešel. Já se chtěla na místě propadnout, zalízt si někam a už nikdy v životě nevylízt. Kamarádi se mě najednou ptají, jaktože jsem teď tak depresivní. Radí mi jak mám najít štěstí v maličkostech, například v tom, že se můžu vidět s nima. Mám je nade vše ráda, o tom nepochybuji. Ale mám obavy, že dívat se, jak se každý večer postupně odčleňují za někým, koho by chtěli sbalit a nebo mi zrovna vykládají o tom, jak jsem kdysi byla jejich prioritou, avšak teď si našli svou drahou polovičku a jejich priority se samozřejmě změnili, mi ale vůbec v ničem nepomáhá. A vím, že až bude v jejich životech zase všechno na hovno, jejich lásky se na ně vykašlou, půjdou zase za mnou a priority se jim zase změní. Jenže třeba nebudou mít za kým jít, protože tu třeba už nebudu. Protože když u mě bylo všechno na hovno, nikdo z nich tu nebyl.
A když teď usednu před zrcadlo, vidím v něm holku držící skleničku vína, jakoby to byla její poslední naděje na záchranu. Poslední jistota. Má slzy v očích a vypadá smutně a bezradně. Možná, že tohle je mé opravdové já a nemám právo na to, být jednou aspoň veselá a nic nemuset řešit. Není mi souzeno přijímat samu sebe takovou, jaká jsem.

Vyblitý prázdno

10. listopadu 2016 v 22:44 | Tess |  diary.

Cítím se jak vyblitý prázdno. A možná, že až si znovu jednou pokusím vzít život, tak to konečně vyjde. Nejhorší věc, kterou můžete udělat je, vykládat člověku, který vám právě řekl, že máte deprese, jak jste šťastní. Polouchala jsem to 3 dny. Přeju všem lidem, aby byli šťastní. Ale to, mi to pořád dokola omýlaj o hlavu mě přivádí akorát do deprese. Můj život se teď hodně točil okolo koncertu, na kterém jsem byla v pátek. Bylo to skvělý. První samostatnej výlet, kterej sem organizovala sama. Cítila sem se dobře. Potom jsem na 3 dny vypadla se třídou na venkov. Hodně alkoholu, keců o stanovení cílů a poslouchání, jak jsou ostatní chvilkově šťastní a nebo dlouhodobě, kdo ví. Seděla jsem jak hromádka neštěstí na břehu rybníka s flaškou rumu a cigaretou v puse. Spousta lidí si představuje svou budoucnost. Přejí si jednou vtoupit do svazku manželského, mít kopu dětí a žít normální život. Já se vidím zapár let někde na bojišti s flaškou v ruce, protože mi před pár hodinama zemřel v rukou blízký přítel. Nebudu trpět dlouho, protože za pár dní si najde nějaká ta kulka i mě. Nevidím svou budoucnost moc daleko. Ani ji nejspíš vidět nechci. Nevím jak dlouho ještě vydržím takhle fungovat. Mám pocit, že jedu už z poslendího. Stejně mi už dochází víno.