Únor 2017

vodavodkavoda

19. února 2017 v 21:34 | Tess |  diary.
Kdykoliv, když vlezu do sprchy a kapky vařící vody mi dopadají na kůži, mám pocit, jakoby ze mě voda smývala nějakou masku. Faleš. Jak dlouho zvládne člověk předstírat, že je všechno oukej? Protože já mám pocit, že už to moc dlouho nezvládnu. Vždycky se mi hrozně nechce do sprchy a pak se mi hrozně nechce ze sprchy. Když už tam teda vlezu, nechám se bičovat vodou.. zní to absurdně, ale cítím se bezpečně. Pod tou vodou. Můžu se ve vodě utopit. Můžu tam jen tak stát a přemýšlet. Možná bych klidně v horké sprše strávila zbytek života.
Tenhle týden byl hodně špatný. Většinou jsem byla v depresi už od toho, co jsem rozlepila oči. Jeden den jsem dokonce málem nezvládla zadržet slzy. V autobusu plným lidí, kterým by to stejně bylo jedno. Jen by na mě koukali jak na exota. V pátek jsem se dusila mezi lidmi. Myslela jsem si, že když zase pujdeme na karaoke, tak se aspoň odreaguju, přijdu na jiný myšlenky a budu se aspoň chvíli bavit. Naivní. Upadla jsem akorát do větší deprese, když sem před dvanáctou odjížděla sama domů, protože sem se dusila mezi lidma. Doslova. Bylo mi špatně. Ze samoty. Zůstala jsem sedět sama v koutě, zatím co ostatní mí kamarádi byli někde se svýma polovičkama a nebo se nechávali balit od cizinců. Bylo mi blbě. Bylo mi blbě ze sebe. Lidi nikdy nepochopí, jak to bolí. Jedna kamarádka mi řekla, že by mě aspoň jednou chtěla vidět šťastnou. Že mám jít k psychologovi, že mi to pomůže. Upřímně pochybuju. Nikdo mi nepomůže s tím, jak vypadám a jaká jsem. A hrozně se děsím toho, jak musím připadat ostatním, když se sama sobě tak šíleně hnusím. Možná bych jen prostě měla přestat chodit mezi lidi. Třeba by to všechno bolelo míň.

zachrána, to je oč tu běží

12. února 2017 v 22:14 | Tess |  diary.

Jsem teď taková hromádka neštěstí. Zase. Vlastně pořád. Chodím na plesy. A se sklenkou vína osaměle koukám na páry tančící na parketě a závidím. Vím že závist je špatná. Ale já bych tak strašně ráda měla svou druhou polovičku, s kterou bych protančila střevíčky. Místo toho je možná tak akorát prostojím na místě a poliju vínem.
Jsem bomba naplněná emocema a nemám tušení, kdy vybuchnu. Jsem ze všeho unavená. Jsem psychicky nestbilní. Nikdy nevim, jaký psychický etapy za den prožiju. Jsem občas tak v háji, že ani nezvládnu řídit auto. Jít normálně. Jsem jak kdybych jela na automat a i přesto, že vím co mám dělat a řvu to v duchu na sebe, nejsem schopna to udělat. Vím, že nemám šanci tohle všechno zvládnout sama. Jenže. Kdo mi pomůže? Nikdo. Lidi nezajímá nic jinýho než jejich problémy. Když potřebujou oni řešit svý problémy, buďte tu pro ně. Buďte lepší. Ale nebuďte pak naivky, tak jako já, a nečekejte, že vás nedej boha vyslechnou na zpátky. A vůbec. Stejně nemůžu za nikým přijít a vybalit to všechno. To prostě nejde. Myslím si, že potřebuju, aby přišel někdo novej, poznal mě opravdu takovou jaká jsem, poznal, že něco není v pořád a pomohl mi zachránit se. Protože.. ať se snažím jak se snažím, tak sama se zachránit nedokážu. Jsem jeden velkej zmatek. A bojím se, že mě nikdo nikdy nezachrání. A že už budu na pořád sama. Furt se opakuju. Točím do kolečka. Pořád čekám, až někdo nebo něco přijde, pak mi dojde, že nic ani nikdo nepříjde a střemhlav se rozběhnu, než narazím, a nezačnu zase čekat. A můžu řvát, brečet, vztekat se a nebo být uplně potichu a má to vždycky stejnej efekt. A já vím, že tenhle článek vůbec asi nedává smysl. Ale to můj život taky ne.


A ještě příběh odjinud.
Myslela jsem si, že mám zlomený srdce, že jsem přece jen k němu něco cítila a strašně jsem se snažila se vyhejbat setkání s jeho přítelkyní a nakonec jsem byla jediná, která je spolu ještě neviděla.
Nemilé překvapení. Přišli spolu na ples. A já jsem se cítila sama a podvedená svými city, protože mě opět zradily.
Asi jsem k němu nikdy nic doopravdy necítila. Pravděpodobně jsem cítila něco k té šanci, že bych konečně nebyla sama a že by mě snad někdo měl konečně rád.
LOL.
Jak dětské a směšné.
Stejně mě to bolí.