zachrána, to je oč tu běží

12. února 2017 v 22:14 | Tess |  diary.

Jsem teď taková hromádka neštěstí. Zase. Vlastně pořád. Chodím na plesy. A se sklenkou vína osaměle koukám na páry tančící na parketě a závidím. Vím že závist je špatná. Ale já bych tak strašně ráda měla svou druhou polovičku, s kterou bych protančila střevíčky. Místo toho je možná tak akorát prostojím na místě a poliju vínem.
Jsem bomba naplněná emocema a nemám tušení, kdy vybuchnu. Jsem ze všeho unavená. Jsem psychicky nestbilní. Nikdy nevim, jaký psychický etapy za den prožiju. Jsem občas tak v háji, že ani nezvládnu řídit auto. Jít normálně. Jsem jak kdybych jela na automat a i přesto, že vím co mám dělat a řvu to v duchu na sebe, nejsem schopna to udělat. Vím, že nemám šanci tohle všechno zvládnout sama. Jenže. Kdo mi pomůže? Nikdo. Lidi nezajímá nic jinýho než jejich problémy. Když potřebujou oni řešit svý problémy, buďte tu pro ně. Buďte lepší. Ale nebuďte pak naivky, tak jako já, a nečekejte, že vás nedej boha vyslechnou na zpátky. A vůbec. Stejně nemůžu za nikým přijít a vybalit to všechno. To prostě nejde. Myslím si, že potřebuju, aby přišel někdo novej, poznal mě opravdu takovou jaká jsem, poznal, že něco není v pořád a pomohl mi zachránit se. Protože.. ať se snažím jak se snažím, tak sama se zachránit nedokážu. Jsem jeden velkej zmatek. A bojím se, že mě nikdo nikdy nezachrání. A že už budu na pořád sama. Furt se opakuju. Točím do kolečka. Pořád čekám, až někdo nebo něco přijde, pak mi dojde, že nic ani nikdo nepříjde a střemhlav se rozběhnu, než narazím, a nezačnu zase čekat. A můžu řvát, brečet, vztekat se a nebo být uplně potichu a má to vždycky stejnej efekt. A já vím, že tenhle článek vůbec asi nedává smysl. Ale to můj život taky ne.


A ještě příběh odjinud.
Myslela jsem si, že mám zlomený srdce, že jsem přece jen k němu něco cítila a strašně jsem se snažila se vyhejbat setkání s jeho přítelkyní a nakonec jsem byla jediná, která je spolu ještě neviděla.
Nemilé překvapení. Přišli spolu na ples. A já jsem se cítila sama a podvedená svými city, protože mě opět zradily.
Asi jsem k němu nikdy nic doopravdy necítila. Pravděpodobně jsem cítila něco k té šanci, že bych konečně nebyla sama a že by mě snad někdo měl konečně rád.
LOL.
Jak dětské a směšné.
Stejně mě to bolí.
 


Komentáře

1 Háčko Háčko | Web | 13. února 2017 v 20:43 | Reagovat

čo dáš, to sa ti vráti, čím viac budeš vkládať lásky do druhých, tým viac jej príde. časom:))

2 Yuki 🐦 Yuki 🐦 | Web | 18. února 2017 v 14:17 | Reagovat

Vyznie to kruto - ale ľudia sú svine. Miliónkrát som sa popálila. Koľko lásky, empatie som venovala... myslíš že sa mi to vrátilo? Nie. Utešovala som kamarátku keď plakala. Bola som jej oporou. Ale keď mňa niečo trápilo tak zrazu moje problémy boli nič. Ešte ma aj vysmiala že riešim hlúposti.
Tiež som túžila po záchrane - tak ako ty. Skutočne len jeden človek ťa môže zachrániť. Áno, to Ty! ♥ Prajem ti veľa síl.

3 Siginitou Siginitou | Web | 18. února 2017 v 18:03 | Reagovat

[2]: Ano úplně souhlasím, mám to stejně, taky sem tak dopadla.
Bohužel někteří lidé dokážou být pořádní svině a nemají nic lepšího na práci než ti ničit život :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama