Květen 2017

momentální myšlenky a otázky v hlavě

14. května 2017 v 23:46 | Tess |  myšlenky a otázky
S M. jsme se potkali na Tinderu. Ano, možná jsem byla v tu chvíli natolik zoufalá, ale spíš jsem si z toho chtěla udělat srandu. No, nakonec to přece jen i něco přineslo. Právě M. Viděli jsme se 2x a já si nejsem úplně jistá tím, co se to vlastně děje. Nejsem jedna z těch, co by si mohli vybírat. Nadruhou stranu, co když už nepříjde nikdo jiný? Mám dát šanci člověku, kterýho vlastně neznám? Měla bych mu dovoli mě líbat? Co když si myslí, že z toho něco bude? A až se poznáme a já zjistím, že mi nesedí jako člověk? Co pak? Nechci ho nijak ranit ani si s ním zahrávat.. A má o mě opravdu zájem a nebo si chce jen užít? A nebo to jsou zase jen signály, které si vykládám špatně? Byli jsme spolu teď v pátek na studentském majálesu. Prvně jsem se s ním hodně nechtěla vidět, ale když přece jen za mnou přijel, nemohla jsem ho poslat do háje. I když sem to setkání celkem oddalovala. Nakonec jsme spolu strávili 4 hodiny. Na chvíli jsme odešli z areálu, abychom se lépe slyšeli a seděli jsme na cyklostezce a povídali si. Bylo to rozhodně jiný, než když sme se viděli poprvé. A už si dovolil i mnohem víc. Myslím si, že od toho mnohem víc čekal. Bylo poznat, že mě chce hodně políbit a já jsem na jednou stranu v opojení alkoholu taky chtěla. Ale stejně jsem to nakonec neudělala. Vždycky jsem nějak uhla nebo se otočila.
Mám strach. Co když s někým budu, třeba nakonec s M. a on se lekne, když se rozsypu jako domeček z karet do kterého jemně někdo foukl? Protože já jsem vlastně taková hodně roztřískaná sklenička. A přece nemůžu za někým, s kým to vypadá, že by se to posunulo nějak dál, jen tak přijít a říct: Víš do čeho se pouštíš? Já trpím depresema. Seš připravenej na to, že se zničeho nic složím? Že začnu plakat a jediný co budu potřebovat bude to, aby jsi tu byl pro mě? Aby jsi mě pevně objal a jen mě držel? Že to se mnou bude v některých chvílích hodně těžký? Že občas budu sobecká? A že ti vlastně nebudu schopna vysvětlit, proč? Co se se mnou děje? Kdo mě tak roztříštil? Nechceš si to vlastně ještě radši rozmyslet, jestli do něčeho takového budeš chtít jít? A proč by do toho měl někdo chtít dobrovolně jít? Zrovna se mnou? Proč by se měl někdo pokoušet slepit nějaké střepy dohromady.. Nevěřím tomu, že by se našel někdo, kdo by mi mohl pmoci.. už ne.. a tou pomocí myslím tu jen pro mě třeba být. Kdykoliv. Z očí se mi hrnou slzy a bolí mě u srdce, protož enevím, do čeho jsem se to zase dostala. Nechcu ublížit jemu. Ale nemůžu si ani dovolit ublížit sobě.. Opravdu je mi souzeno, abych celý život prožila bez lásky? A proč tu tedy pak jsem? Abych trpěla místo ostatních, kteří jsou šťastni? Prootže někdo prostě musí trpět? Připadá mi, jakoby někdo držel mé srdce v dlani a chtěl ho rozdrtit. A já zase nevím, co dělat.. Udusit se slzami.. kdyby to bylo možné, jsem asi pravděpodobně dávno mrtvá. Klid..

13 kokotů

5. května 2017 v 23:49 | Tess |  diary.

Celej duben jsem sem nic nenapsala. Ne protože by mi bylo líp. To ne. Pravdou je, že mi je poslední dobou zase čím dál tím hůř. Napadalo mě spoustu myšlenek, které jsem si zapisovala a o kterých jsem si myslela, až se trochu přeženou, že je dám nějak dohromady a vypíšu to sem, že se mi uleví. Jenže mi není vůbec líp a ty myšlenky mi přijdou směšně jasný. Celá si příjdu hrozně směšná a naivní. Což jsem. Cítím bolest, který se mi usadila někde pod 3. párem žeber. Asi se tam zabydlela, protože mě nechce opustit. Stejně jako myšlenky v mé hlavě. Strašně mě štve, že spousta lidí si myslí, že když shlédnout seriál 13 reasons why, tak budou najednou rozumět každému, kdo si něčím prochází. Taková sračka. Ze zvědavosti, jsem viděla všech 13 dílů. Zatím co jiní se u toho hroutili a přes slzy neviděli, já neuronila ani jednu. Příjde mi to tak trochu jako fraška. Ze začátku jsem si myslela, že by to lidem mohlo opravdu aspoň trochu otevřít oči, ale ve skutečnosti je to akorát všechno horší. Lidi si teď jen myslí, že musí páchat sebevraždu kvůli svým malicherným problémům. Já neříkám, že je špatné, že jsou smutní kvůli tomu, že se někteří lidé nechovají tak, jak by měli. Ale takoví lidi teď prostě jsou. Navíc mě to nejvíce zaráží u lidí, kteří se taky chovají často jako ti, kvůli kterým chcou teď páchat sebevraždu. Opravdu se lidé chystají dělat z psychických nemocí a sebevražd frašku? Místo toho, aby si uvědomili, co se vlastně všude kolem nás děje? Jsem naštvaná, proto s tou bolestí, co se mi opět usídlila pod 3. žebrem žiju už téměř 7 let. Je to šíleně dlouhá doba. A za tu šíleně dlouhou dobu si nikdo ani neuvědomil, že by mohlo se mnou být něco špatně. Nikdo se mi nesnažil pomoct. Ani mé pořezané ruce, na kterých dnes jen křičí jizvy nikomu nenapověděli, že nezvládám žít. 7 let psychické bolesti a já jsem pořád tady. Vy jste si jen hráli s jinými a teď brečíte, že se k vám otočili zády, našli si někoho jiného a hned chcete umírat? Prosím. Tenhle článek je asi hodně sebestřednej. A mě je to teď jedno. Protože já už 7 let balancuju na tý hraně se smrtí. A ještě sem nepřepadla. Ne díky vaší pomoci. Ale můžete být v klidu, já vás budu tahat z těhle kravin, kdy si myslíte, že zabít se je teď strašně skvělý a in řešení něčeho tak malichernýho. Není. Jste kokoti. A já vás za tohle chování momentálně strašně nesnáším.