Červen 2017

such a mess

27. června 2017 v 23:03 | Tess |  diary.
Už dva dny nejsem schopna vylézt z postele a přestat přemýšlet. Nějak zastavit ten myšlenkovej proud. Vlastně jediný, co momentálně dokážu je ležet, brečet a spát. Vůbec nevím, co dělat se svým životem. A nebo jsem na to možná přišla a příjde mi to jako ta nejsmutnější věc na světě. Ale možná, že to tak bude pro mě nejlepší. Odříznout se od všeho..
Myslela jsem si, že jsem konečně našla někoho, kdo mě má rád. I se vším, co se semnou táhne. Myslela jsem, že jsem našla konečně někoho, kdo mě jen pořádně obejme a nebude se na nic ptát. Byla jsem naivní a věřila mu. Měsíc. Blbej měsíc jsme spolu byli. Nebo pořád jsme. Jeden blbej večer, kdy jsme se oba opili. On víc a nezvládl to. Chtěla jsem se jen podívat na to, kolik je hodin. Na jeho telefonu. Ten telefon se mi podařilo otevřít a omylem jsem i otevřela konverzaci na facebooku, kterou jsem nikdy otevřít neměla. Chtěla jsem vědět, kolik je hodin a místo toho jsem se dozvěděla, že můj přítel má pravděpodobně jinou holku. Že můj přítel miluje někoho jiného. Myslím, že se mi nikdy tak rychle nepodařilo vystřízlivět. A hlavně nemám vůbec tušení co teď dělat. Nevím, jak se ho na to zeptat. Nevím co dělat se životem. Cítím se strašně prázdně když na to nemyslím. A když na to začnu myslet, je mi blbě. Ze sebe z něj. Ze života. Celej život hledám někoho, kdo mě bude mít rád. A když to konečně vypadá, že jsem někoho takového našla, vrazí mi kudlu do zad aniž by věděl o tom, že já to vím. Že tu kudlu cítím. Mám chuť řvát. Mám chuť vrhnout se z útesu a nechat krom svého srdce rorcupovat na kousíčky i své tělo. Vůbec nevím, co mám dělat. A to, že budu celý dny akorát ležet a spát to evidentně nevyřeší. Nevím. Všechno mě bolí. Nedokážu pořádně myslet. Nedokážu nic dělat. Nemůžu.. Nechci. Nezvládám. Co je se mnou tak špatně? Nemůže se mi jednou v životě stát něco dobrého? Něco pěkného? Nemůže být alespoň jeden pilíř mého života pevný? Copak je mi opravdu určeno být už navždy sama? Nemilovaná? Copak nikdy nepříjdu na to, jak zastavit tuhle bolest?

pravda? radši ne.

13. června 2017 v 23:01 | Tess |  diary.
S M. to táhneme tak nějak dál. Nastaly zlomové okamžiky a možná až moc upřímností.
Jednoho dne jsem si všimla, že má jizvy na ruce. Má jich spousty, protože je to sportovec, ale tyhle byly jiné a mě jako nesportovkyni až moc důvěrně známé. Ptala jsem se, co se mu stalo. Řekl mi, že byl běhat v lese. Nevěřila jsem mu to ani na sekundu. Pak jsme se přiopili 2 litry vína a z něho to najednou vypadlo. Pořezal se nožem. Protože měl pocit, že není dost dobrý. Vypadal tak strašně zranitelně a tak strašně se styděl a myslel si, že si o něm budu myslet, že je jen nějaký blázen, kterej by se měl nechat zavřít do ústavu a měl hroznej strach, že tomu neporozumím a uteču. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela, jaký to bude mít dopad na mě. Bylo mi ho hrozně líto, měla jsem slzy v očích a byla jsem strašně smutná, že si to musel začít. Že vůbec pomyslel na to, vztáhnout na sebe nůž a pořezat se. Byl to tak nehoráznej nával emocí, že to ze mě vypadlo, aniž bych věděla jak.
"Pokusila jsem se zabít."
..
Nadávám si teď za to, že jsem mu to řekla. Ale v té chvíli jsem věděla, že mu to pomůže. Že bude vědět, že něco takovýho je normální. A že v tom není sám. A že naprosto chápu, až moc dobře, jak se cítí. Jenže nakonec jsem se jako ta failure cítila zase jenom já. Doteď jsem nechápala, proč se mnou vlastně tráví čas. Natož aby ho se mnou trávil po tom, co mu řeknu, že jsem vlastně psychicky nemocná. Že se nesnáším a že bych nejradši byla mrtvá. Nemohla jsem se na něho ani podívat, tak moc sem se styděla. A on tomu nechtěl věřit. Což mě rozbrečelo ještě víc. Protože slova, co mi říkal mě tak hrozně hřála u srdce. Že nechápe, jak se někdo tak úžasný mohl pokusit zabít. A i přes to, že jsem mu řekla něco, co jsem nikdy nikomu v životě neřekla. Že jsem to vůbec vyslovila nahlas. I přes to všechno mu stále nevěřím. Nevím proč. Je to mnou, vím to. Nechce se mi věřit, že bych se mohla někomu líbit. Že by mě někdo mohl mít rád. A i když spolu oficiálně nechodíme, mám pocit, že jo. Jistým způsobem. A jedna má část je strašně ráda. Strašně si to užívá, každou chvíli s ním. Každý jeho polibek. A polibky na čelo či do vlasů. To je moje slabost. A ta druhá část. Ta je strašně naštvaná. Protože neví na čem je. Protože ví, že potřebuje lásku. A to, že neví co bude dál, jestli to se mnou vůbec vidí někam dál, jestli mu opravdu nejde jen o to se se mnou vyspat. To mé druhé já zabíjí. Vlastně mě to zabíjí celou a já se odhodlávám se ho zeptat. Ale nemůžu. Protože možná i já se bojím to posunout někam dál. Navíc vzdálenost Brno - Kutná Hora. Nesnáším vzdálenosti. Ale pronásledují mě.
Jsem strašně zmatená. A i přesto, že mám alespoň na půl teď jeho, si připadám hrozně sama a prázdná.
Včera mi zemřela moje psí parťačka. 13 let jsme spolu vyrůstaly. A strašně mi chybí. Protože teď už si nemůžu zalízt ani za ní a svěřit jí trable života. A ona mě už neoblízne a já nebudu mít aspoň na chvíli pocit, že je svět v rovnováze.