pravda? radši ne.

13. června 2017 v 23:01 | Tess |  diary.
S M. to táhneme tak nějak dál. Nastaly zlomové okamžiky a možná až moc upřímností.
Jednoho dne jsem si všimla, že má jizvy na ruce. Má jich spousty, protože je to sportovec, ale tyhle byly jiné a mě jako nesportovkyni až moc důvěrně známé. Ptala jsem se, co se mu stalo. Řekl mi, že byl běhat v lese. Nevěřila jsem mu to ani na sekundu. Pak jsme se přiopili 2 litry vína a z něho to najednou vypadlo. Pořezal se nožem. Protože měl pocit, že není dost dobrý. Vypadal tak strašně zranitelně a tak strašně se styděl a myslel si, že si o něm budu myslet, že je jen nějaký blázen, kterej by se měl nechat zavřít do ústavu a měl hroznej strach, že tomu neporozumím a uteču. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela, jaký to bude mít dopad na mě. Bylo mi ho hrozně líto, měla jsem slzy v očích a byla jsem strašně smutná, že si to musel začít. Že vůbec pomyslel na to, vztáhnout na sebe nůž a pořezat se. Byl to tak nehoráznej nával emocí, že to ze mě vypadlo, aniž bych věděla jak.
"Pokusila jsem se zabít."
..
Nadávám si teď za to, že jsem mu to řekla. Ale v té chvíli jsem věděla, že mu to pomůže. Že bude vědět, že něco takovýho je normální. A že v tom není sám. A že naprosto chápu, až moc dobře, jak se cítí. Jenže nakonec jsem se jako ta failure cítila zase jenom já. Doteď jsem nechápala, proč se mnou vlastně tráví čas. Natož aby ho se mnou trávil po tom, co mu řeknu, že jsem vlastně psychicky nemocná. Že se nesnáším a že bych nejradši byla mrtvá. Nemohla jsem se na něho ani podívat, tak moc sem se styděla. A on tomu nechtěl věřit. Což mě rozbrečelo ještě víc. Protože slova, co mi říkal mě tak hrozně hřála u srdce. Že nechápe, jak se někdo tak úžasný mohl pokusit zabít. A i přes to, že jsem mu řekla něco, co jsem nikdy nikomu v životě neřekla. Že jsem to vůbec vyslovila nahlas. I přes to všechno mu stále nevěřím. Nevím proč. Je to mnou, vím to. Nechce se mi věřit, že bych se mohla někomu líbit. Že by mě někdo mohl mít rád. A i když spolu oficiálně nechodíme, mám pocit, že jo. Jistým způsobem. A jedna má část je strašně ráda. Strašně si to užívá, každou chvíli s ním. Každý jeho polibek. A polibky na čelo či do vlasů. To je moje slabost. A ta druhá část. Ta je strašně naštvaná. Protože neví na čem je. Protože ví, že potřebuje lásku. A to, že neví co bude dál, jestli to se mnou vůbec vidí někam dál, jestli mu opravdu nejde jen o to se se mnou vyspat. To mé druhé já zabíjí. Vlastně mě to zabíjí celou a já se odhodlávám se ho zeptat. Ale nemůžu. Protože možná i já se bojím to posunout někam dál. Navíc vzdálenost Brno - Kutná Hora. Nesnáším vzdálenosti. Ale pronásledují mě.
Jsem strašně zmatená. A i přesto, že mám alespoň na půl teď jeho, si připadám hrozně sama a prázdná.
Včera mi zemřela moje psí parťačka. 13 let jsme spolu vyrůstaly. A strašně mi chybí. Protože teď už si nemůžu zalízt ani za ní a svěřit jí trable života. A ona mě už neoblízne a já nebudu mít aspoň na chvíli pocit, že je svět v rovnováze.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama