Srpen 2017

otevřená zlomenina srdečního svalu

29. srpna 2017 v 2:45 | Tess |  diary.
Nevím, co dělat. Přestala jsme dýchat a zapomněla jsem, jak se to dělá. A není nikdo, kdo by mě znovu naučil, jak dýchat. Nemám absolutně vůbec chuť žít. Ale vůbec. Ať se snažím jak se snažím, nenacházím jediný důvod, proč v tom pokračovat.

,,Bůh ví, že mě existence hodně bolí.
Ale vidět lásku ostatních k sobě
a vědět, že člověk, kterýho možná miluju, mi nedokáže napsat ani ahoj
a zeptat se jak se mám..
dělá tu existenci ještě víc bolestivější.


Tohle jsem napsala včera v asi stejnou dobu.. jen jsem nevěděla, že se člověk, kterýho možná miluju, dneska ozve. A rozejde se se mnou. A že mu nebudu ani stát za to, aby se se mnou rozešel z očí do očí. Že se se mnou rozejde přes facebook. Bolí mě srdce. A všechno. Úplně strašně. Nejsem dost dobrá. Nebyla jsem dost dobrá pro něj, protože mě musel podvádět. Nebudu dost dobrá pro nikoho. Nikdy. Zbytečná existence. Zbytečná a bolestivá existence. Mým kamarádům to bylo úplně jedno. Všem je to úplně jedno. Všem jsem jedno. A pro nikoho nejsem dost dobrá. Snažíte se do toho dát úplně všechno. Všechno ze sebe. A stejně to pro nikoho není dost dobrý. Já se sebou nedokážu už dál žít. Všechno je zase špatně. Můj život je špatně. A možná, že už je prostě čas, aby nastal konec. Aby se nade mnou rudě rozzářilo GAME OVER psané mou krví. Možná, že je už čas se navždy uložit ke spánku. Mít navždy klid. Necítit bolest. Protože mám pocit, že mě ta bolest sežere za živa. Jednou umřít musím. A možná, že bych konečně měla udělat něco pro sebe a ušetřit se další bolesti. Prostě jen usnout.. a už se nikdy neprobudit.

co dál

3. srpna 2017 v 1:36 | Tess |  diary.
Nevím co mám dělat. Budeme spolu 3 měsíce. Není to dlouho, to v žádném případě. Ale 3 měsíce jsem ve vztahu. Jsem zadaná. A vůbec se tak necítím. A nevím. Nemám tušení co dělat. Mám dál živit něco, co pravděpodobně nemá budoucnost? A nebo je to tím, že jsme 2 z těch 3 měsíců strávili 180 km od sebe. Mám ho ráda. Ale mám ho ráda jako něco víc a nebo ho mám ráda jako kamaráda? Já nevím. Říká se, že na začátku každého vztahu je vše růžové a krásné. Tak proč to tak není i u nás? Jsme tak rozdílní.. A myslím si, že není připravenej na to, být s někým jako jsem já. Na to nemůže bejt asi připravenej nikdo.. Ale chybí mi. Momentálně bych chtěla (i v tomhle šíleném vedru) se jen přitulit k němu a spát. Nemuset nad ničím přemýšlet. Nešílet. Chci si s ním psát 24 hodin denně. Ale nevím o čem. Nemáme si moc o čem psát.. a 3 týdny jsem ho neviděla. A opravdu mi chybí. A jsem beznadějná romantička nakrmená spoustou žvástů z filmů. Jsem holka. Jsem zlomená holka. A dala bych cokoliv za nějakou maličkost, nějakou pozornost z jeho strany. Ani si nedokáže představit, jak strašnou radost by mi třeba udělalo to, že by se zbalil a přijel by za mnou. Překvapil mě. Nebo kdyby mi někde po cestě na nějaké cizí zahradě třeba utrhl kus nějaký kytky. A nebo kdyby tu aspoň byl. Nějak. A možná, že si tam někde těch 180 kilometrů ode mě žije úplně jinak. Vede jiný život. S někým úplně jiným. Mám za ním příští týden přijet? Ale já asi nemůžu. 3 týdny jsem se neviděli. 3 týdny. Až moc se toho bojím. Měla bych poznat jeho rodiče. A bratra. A myslím si, že to nemůžu udělat. Že to nezvládnu, psychicky. Protože jediný, co poslední dobou opravdu zvládám je jen chodit do práce, pracovat, vrátit se z práce a zalézt do postele do té doby, než budu muset jít zase do práce. A to není moc dobrý. Řekněme si to upřímně. Jsem beznadějná romantička, co je s velkou pravděpodobností psychicky nemocná a která potřebuje cítit lásku. Která potřebuje, aby se o ni někdo staral. Aby někdo aspoň trochu vyplnil to prázdno. Které by někdo stíral slzy, krom mě samotné. Upřímně se to všechno začíná zase zhoršovat. Poprvé se to stalo v roce 2011. Poté v roce 2014. Po 3 letech. To znamená, že rok 2017 by měl být můj poslední, protože do třetice všeho dobrého, že? Hádám, že to se ještě dozvíme.. Ale momentálně vůbec nevím. Vůbec nevím, co dělat se životem.