Říjen 2017

Zachraň mě

26. října 2017 v 1:57 | Tess |  myšlenky a otázky

Je mi hrozně smutno. Šíleně smutno, Je mi tak smutno až to bolí. A prázdno. To obrovský prázdno, který v sobě mám. Jsem sama. Tak strašně moc sama. Osamocená. Osamělá. A nejradši bych se celkově odizolovala od celého světa. Úplně od všech a od všeho. Nevím vůbec jak to všechno zvládnu. Všechen ten tlak a stres a smutek. Chybí mi někdo, o koho bych se mohla opřít. Chiví mi někoho milovat a cítit se milovaná. Chtěla bych konečně poznat jaký to je. Být milovaná, moct se na toho druhého spolehnout. Nebýt na všechno úplně sama. Protože to jsem. A strašně trpím. Chci se jen k němu přitulit, dostat polibek do vlasů a na chvíli s ním úplně vypnout. Na chvíli se odříznout od ostaního světa. Já vím, že to musí znít hrozně zoufale. A možná, že jsem prostě . ajednoduše zoufalá. Ale opravdu mi to strašně moc chybí. Láska. Nebýt sama. Doufala jsem, že to opravdu všechno zvládnu jen já sama na vlastní pěst. Ale začínám to vzdávat a zjišťovat, že to sama nezvládnu. Že sama sebe nezachráním, Sama sebe , před sebou nedokážu ochránit. Potřebuji, aby mě zachránil někdo jiný.

uvolněte se, nadechněte se a všechna negativa vydechněte do podložky

11. října 2017 v 21:47 | Tess |  myšlenky a otázky
Mám na stole růže, které pomalu odkvétají a připadám si tak trochu jako ony. Odkvetlá. I když ony jsou stále krásné. Což už společného nemáme, protože já jsem akorát zasmušilá, unavená, nevrlá a hlavně jsem smutná.
Chlapec, se kterým jsem to po polibku viděla tak nadějně, se mi už neozval. Už je to týden, co jsem mu psala a stále nic. Ticho po pěšině. A mě to strašně mrzí, protože mi s ním bylo velmi dobře. A tak na mě zase padla rouška neuvěřitelné samoty. Mám pocit, že mi z toho exploduje hlava, ze všech těch citů a pocitů. Ze smutku. Z prázdnoty. Z nedostatku lásky. A když v noci usínám, přeji si, aby byl se mnou bývalý přítel. I když mi neuvěřitelně šíleně ublížil. Tak si jen přeju, aby si lehl vedle mě, dal mi pusu na čelo, pevně mě objal a řekl mi, že ať už se stane cokoliv, bude to dobré. Snad si i dokonce přeju, aby se nestalo to, co se stalo a my byli pořád spolu.. Abych na to na všechno nemusela být sama, protože šílím. A tak začínám dělt šílené věci, který bych v životě nedělala předtím. Začala sem chodit na posilování. Začala sem chodit do posilovny. A dokonce jsem dneska vyplnila i svůj poslední volnej den hodinou jógy. Snažím se nějak zabavit, abych nemusela moc myslet. Aby to tolik nebolelo. Což se mi třeba podařilo dneska na té józe. Nemyslela jsem na nic negativního, jen jsem poslouchala uklidňující hudbu a slova instruktora a když nám řekl, abychom se uvolnili, zhluboka se nadechli a poté co nejvíce vydechli a hlavně to všechno negativní, všechny naše problémy a bolesti do podložky, snažila jsem se co nejvíc. Snažila jsem se strašně věřit, že takhle to může fungovat. A bude. Že si stačí jen lehnout na zem a vydechnout všechno špatné do podložky. Kéž by tak svět fungoval.