Listopad 2017

My heart wasn’t supposed to break for an almost lover. But it did. And God, it hurt like hell.

26. listopadu 2017 v 1:17 | Tess |  myšlenky a otázky
Nikdy bych neřekla, že se okolo mě bude motat plno chlapců. Že mi budou vstupovat do života a střídat se v něm po tak krátkých intervalech. Alespoň v poslední době. V době, kdy jsem ještě chodila s Ma. jsem poznala O. Cítila jsem se tehda velmi provinila, že jsem dala O. na sebe číslo, i když jsem v té době chodila s někým, koho jsem měla velmi velmi ráda, ale nebylo to mezi námi ono. Stejně mi dokázal do dvou týdnů od seznámení s O. zlomit srdce a úplně ho pošlapat. Po měsíci, co jsem nebyla s Ma. jsem se odhodlala napsat O. byli jsme spolu dvakrát na nádherných procházkách a já jsem měla pocit, že jsem konečně našla to pravé ořechové. Někoho, kdo ví, co chce a nemá potřebu se chovat zbytečně dětsky. Někoho, s kým jsem si rozuměla. Někoho, vedle něhož jsem se necítila jako o 5 let starší, ale konečně přece jenom mladší a nezkušenější. Někoho, vedle koho bych dokázala vyrůst, najít se. A opravdu jsem si myslela, že to klapne. Protože naše poslední schůzka skončila krásným polibkem. Bohužel se mi O. po čtrnácti dnech od poslední schůzky přestal ozývat. 2 měsíce jsem ho neviděla. A pro hodně protrápených myšlenkách jsem se odhodlala mu napsat. Odepsal mi, že má moc školy a že na mě vlastně nemá čas a nepíše, protože nechce, abych to hrotila. Au. Dobře. Tento týden jsem poznala Mi. V pátek jsme spolu byli na trzích. Strávili jsme spolu skoro 4 hodiny. Bylo to celkem fajn, měli jsme si co říct. A nejhorš na tom je, že je na mě hrozně hodnej. Strašně moc hodnej. Nikdy na mě žádnej kluk tak hodnej nebyl. Snad až na jednoho mého kamaráda. Jenže je tu problém. Není ani zpoloviny takovej jako O. A já na O. nemůžu přestat myslet a porovnávat, i když je to asi strašná kravina. A Mi. si všechno strašně chválí, jak si hrozně rozumíme a všechno, jak mu se mnou bylo dobře. A já mám strach. Mám strašný strach, že mu v tom svitla naděje, jako mi svitla s O. A mám strašný strach, že mu budu muset říct ne a zlomit mu srdce. Jenže já nemám na to zlomit mu srdce. Nemůžu. Tohle prostě nemůžu udělat. A nevím, vůbec nevím, co teď dělat. Nemůžu někomu zlomit srdce. Portože sama moc dobře vím, jaké to je. Mít srdce rozdupané na kousíčky.

hrana začala přetékat

12. listopadu 2017 v 1:28 | Tess |  diary.

Několikrát jsem se sama sebe ptala, kdy přeteče ona hrana a všechno bude špatně a všechno se zhroutí. A mám pocit, že ta hrana začíná pomalu přetékat. Dnešní večer je jeden z nejhorších za poslední dobu vůbec. Je plný slz a bolesti. Všechno to začalo hádkou mých rodičů, která vyústila tím, že táta odešel. A pak sem slyšela jedny z nejhorších slov od osoby, která mi tohle říkat prostě nemám. Od mámy. A nikdy nikdo v životě by neměl slyšet svoji mámu říkat, že už nechce žít. Že se někde vybourá. Že už prostě nechce. A v ten moment si připadáte strašně šílení. Protože absolutně přesně víte, jak se ten člověk cítí, protože se tak cítíte denodenně poslední dobou. Ale je to máma. Je to vaše máma, která by vás měla vzít do náruče, setřít vám slzy a utěšit vás. Ne naopak. Prostě ne. Mluvila i o tom, že se s tátou rozvedou. A to je pro mě taky něco nemyslitelnýho, protože sem v rodičích vždy viděla jakýsi vzor toho, jak by měla vypadat láska. A byla jsem na ně tak hrdá, že se nerozvádí nebo tak něco. Tak hrdá.
Když konečně přišel domů táta, byl hrozně opilí. Prvně to bylo v klidu, než mi řekl, že se nechce s mamkou stěhovat do baráku, kterej stavíme. Že je všechno špatně. A začali jsme se hádat. Řekl mi hodně ošklivé věci a já už ani neměla sílu se bránit. Nemám prostě sílu se bránit.
Psala jsem O. Ozval se, že nepsal, ne protože by mě nechtěl vidět, ale protože má moc školy. Na mou odpověď, že jestli chce, vše se dá zvládnout už neodepsal.
Mám pocit, že si ze mě život udělal akorát boxovací pytel a já už prostě nechci. Nechci schytávat další rány, protože hrana začíná přetékat. Opravdu začíná přetékat a já už nemůžu dál takhle žít. V šílené bolesti. A nemám kam ani ke komu utýct. Jsem na to na všechno prostě sama. A budu. A možná že bych prostě měla někam utýct. Třeba se smrtí. Zabít se. Najít klid. Ten tolik vytoužený klid.