Prosinec 2017

sbohem, 2017

31. prosince 2017 v 13:20 | Tess |  diary.
Rok 2017. Upřímně jsem si myslela, že to možná bude můj poslední rok života. A dost často jsem se i tak cítila. Že musím každou chvíli umřít. A přece jen tu jsem v poslední den roku 2017 a za chvíli odjedu na Vysočinu, kde vstoupím do roku 2018 s lidmim, za které bych skočila do ohně.
Rok 2017 jsem začala výšlapem na Ještěd a cítila jsem se ten den strašně šťastně a dobře. a doufala jsem, že takový bude i rok 2017. Bohužel nebyl. Prvních pár dnů to vypadalo nadějně, ale pak se stejně zase něco pokazilo. Oslavili jsme letos spoustu osmnáctin. A tak i já jsem se v březnu tohoto roku stala papírově dospělou. Udělala jsem si řidičák, což byl další milník v mém životě. Letos jsem taky rozpitvala své první oko a uvědomila jsem si, jak strašně moc chci jít na medicínu. Kometa byla letos mistry v extralize a já po 14 letech ukončila jednu hudební etapu ve svém životě - ukončila jsem absolutoriem studium hry na flétnu. Odjela jsem s kamarády na týden do Budapeště a pak stanovat. Nastoupila jsem do čtvrťáku a 13. prosince byla pasována na maturanta. To byly ty dobré momenty.
Ale také jsem se zamilovala do kluka, se kterým jsem byla skoro půl roku a který mě zvládl roztrhat na kousíčky. Zamilovala jsem se podruhé, kdy se mi chlapec nakonec radši vyhnul. Zemřela mi má 13-letá psí přítelkyně. Přihlásila jsem se k maturitě. Vyslechla si několik hádek mých rodičů a měla neuvěřitelný strach, že se rozvedou. a v několika směrech se i prohloubila má nenávist k životu, k celému světu a k sobě samé.
Rok 2017 přispěl několika výstupy i pády. Bohužel ty pády si člověk pamatuje vždy mnohem víc. A já pevně doufám, že rok 2018 bude lepší. Pro všechny.

never good enough

9. prosince 2017 v 20:58 | Tess |  diary.
Příští týden mám stužkovací večírek. Máme ho v tématu Pomády. Neměla jsem, co si vzít na sebe, tak jsem se rozhodla, že si ušiji sukni. Seděla jsem u toho dohromady 3 dny, dalo mi to pěknou práci a vzalo mi to několik nervů. Byla jsem hrozně nadšená a pyšná, když jsem ji udělala. Sukně se mi opravdu líbí. Dneska přijel domů taťka a byl zvědavej, jak jsem dopadla. Nadšeně jsem si ji vzala na sebe a ukázala se mu. "Seš v tom hrozně tlustá" byli jediný slova, které jsem slyšela. 3 dny práce jsou oceněný něčím takovým. A v tu chvíli mi zmrzl úsměv, prasklo srdce a slzy se dostaly do očí.
Já se hrozně snažím. Snažím se posilovat nebo nějak cvičit skoro každej den, jím opravdu málo, někdy vlastně vůbec, protože jsem sama ze sebe tak znechucená, že do sebe nic nenarvu. Hrozně se snažím se změnit. Opravdu. Už jenom kvůli lidem, co mi pořád dokola opakují, jak jsem tlustá a odporná. Ale slyšet něco takovýho pravidelně z úst vlastního táty vás kompletně potopí. A už nemůžu, nechci a nemůžu. Nebaví mě pořád bojovat a dokazovat, že nejsem tak špatná a snažit se hledat lidi, kteří mě pořád nebudou soudit podle vzhledu. Vyčerpává mě to.