Leden 2018

z extrému do extrému

17. ledna 2018 v 23:19 | Tess |  myšlenky a otázky
V noci jsem si uvědomila strašnou tíhu samoty a obrovskou touhu po jeho pevným objetí. Schovat se do náruče M. a jen mu dýchat do hrudi.
Chybí mi to, že věděl přesně co udělat pro to, aby mě uklidnil. Věděl, že když jsem vystresovaná, potřebuju si lehnout, pevně obejmout, dostat pusu na čelo a chvíli spát. Cítit, že nejsem sama. Vybavují se mi jeho zprávy. Jeho věty. Šílím. Jak je sakra možný, že někdo, kdo mi tak nehorázně ublížil, mi tak chybí. Že si přeju mít někoho, kdo mě opustil a vzal s sebou i kus mého já, právě teď vedle sebe. Jen usínat v jeho objetí. Poslouchat, jak mu tluče srdce. A necítit se sama.
Je toho moc. Je toho na mě strašně moc a čím dál tím víc se blíží maturita, tím víc nemám sílu. Chci si jen lehnout a spát. Nemám sílu pořád dokola číst maturitní otázky. A učit se je. Začínám bláznit. Jsem hrozně sama na všechno a nezvládám to. Nálady mám jako na kolotoči mnohem víc jak dřív. Probudím se a nemůžu vstát z postele. Brodím se polorozpuštěným sněhem a cítím se taky taková... polorozpuštěná. Nechci vidět nikoho. Ani slyšet. Chci spát. Chci se z tohohle všeho vyspat. Aspoň z té bolesti. pomoc.