na vzhledu přece nezáleží

Pondělí v 16:52 | Tess |  myšlenky a otázky
Většinu svýho života jsem bojovala sama ze sebou. Už od mala jsem byla upozorňována na to, že nejsem dost dobrá. Nejsem dost hezká. Dost hubená. Dost talentovaná. Dost chytrá. A nikdy jsem se tím nenaučila bojovat.
Všechno to začalo už ve školce, kdy si se mnou kolikrát děti nechtěli hrát. Kolikrát jsem zůstala sama a musela jsem si vystačit. A pokračovalo to ve škole, kde se to všechno na sebe navalilo a hrozně zhoršilo. Už někdy ve třetí, čtvrté třídě jsem zažila šikanu. Spolužáci se mi smáli za to, jak vypadám. Že nejsem pěkná, že nejsem hubená. A nejen kluci, i holky. Všechno se to zhoršilo, když se ke mě takhle začali chovat i děcka ze sboru, kam jsem od svých 6 let chodila. Jezdili jsme často na zahraniční zájezdy a se mnou se tam najednou všichni přestali bavit. Moje poslední kamarádka mi oznámila, že už se mnou kamarádit nechce v půli cesty do Francie, kde jsem měla strávit čtrnáct dní. Sama. Všechno tohle vyvrcholilo v mých 11 letech, kdy jsem spolykala platíčko ibuprofenu. Bylo mi po tom akorát dost blbě.
Od roku 2010 jsem si psala do papírového deníku. Na každé druhé stránce je plno sebenenávisti. Takovou by desetiletá holka neměla sama k sobě cítit. Další bod zlomu nastal někdy ve 12- 13 letech, kdy mi začali chodit anonymní urážky a vzkazy, že bych se měla zabít. V tu dobu jsem se rozhodla, že přestanu jíst. Jídlo jsem opravdu omezila a jednu dobu jsem opravdu jedla třeba jen 3x do týdne. Doma to bylo taky strašný. Necítila jsem od našich žádnou lásku, byla jsem si už od mala vědoma, že mají mnohem radši mou sestru a že je pro ně prioritou. A s bolestí jsem to respektovala. Dokud do toho nezasáhla moje babička a řekla našim, že by se k nám měli chovat stejně. Každopádně přišel 14 rok mého života a další polykání prášků.
Za celý život jsem nikdy k nikomu necítila takovou nenávist jako sama k sobě. Nikdy v životě, ať už mi člověk ublížil sebevíc, vždycky jsem nejvíc nenáviděla sebe. Moje nejezení mi vydrželo do druháku. V prváku jsem průměrně jedla jedno jídlo denně a byla jsem spokojená. Měla jsem tehdy na jaře v prváku období, kdy jsem byla hrozně šťastná. Bez žádnýho důvodu. Cítila jsem, že můžu volně dýchat. To bylo zatím naposledy, co jsem byla šťastná. V té době jsem sice ano, automaticky jedla jedno jídlo denně, ale neřešila jsem vůbec jak vypadám. Nebo kolik vážím. Bylo mi to jedno. Lidi mě brali takovou jaká jsem a já jsem opravdu taková mohla být. S příchodem léta a poté i druháku a tanečních se vše vrátilo do starých kolejí. Snažila jsem se několikrát zase přestat jíst, ale už nikdy jsem zpátky do vlaku nenaskočila. Ve třeťáku jsem zkusila změnit taktiku. Začala snažila jsem se začít jíst pravidelně. Ale přibrala jsem. A tak s jídlem prostě bojuji. A to hodně. Občas nejím vůbec. Občas jím moc. Pravidelně cvičím. Snažím se hýbat jak jen se dá. A stejně nic nepomáhá.
A dnes si stouplo mé skoro devatenáctileté já po strašně dlouhé době samo dobrovolně na váhu. Ze strachu, že by ho to při páteční preventivní prohlídce u doktora sejmulo. Že by se tam zhroutilo. Stoupla jsem si na váhu a zasvítilo na mě xx kilo. V tu chvíli se mi podlomila kolena. A všechno za celý můj život se mi vrátilo. Měla jsem pocit, že mi vybuchne hlava, všechny urážky, strach, že navždycky zůstanu sama, protože tak tlustou a ošklivou holku by nikdo nikdy nechtěl. Chuť zabít se hned na místě. Chtít utéct, někam se schovat. Ne. Slzy mi začaly stékat po tvářích a srdce začalo hrozně bušit. Všechno se ve mě sevřelo a chtělo se mi zvracet. Bylo mi hrozně zle. Hrozně to bolelo.
Můj největší nepřítel jsem já. A asi jím asi i navždycky zůstanu. Nikdy se nesmířím s tím, že nebudu tak krásná a hubená jako ostatní holky. Jako mé kamarádky. Nikdy.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama