Březen 2018

zmatek

25. března 2018 v 22:44 | Tess |  diary.

Chce se mi hrozně plakat úzkostí. A ve stejnou chvíli se mi chce smát šílenstvím. Snažím se. Opravdu se snažím. Všechno zvládnout, vše mít, učit se, dřít. Ale občas to nejde. Občas mám pocit, že je v pořádku že jsem sama, že jsem dostatečn silná, abych to všechno zvládla, že dokážu pokořit svět a všechny překážky co mi přijdou do cesty. Vždyť už jich mám za sebou tolik. Na druhou stranu se občas plazím. Nemám už žádnou sílu, cítím se šíleně osaměle, chce se mi jen plakat, úzkostí mám sevřené úplně všechno a chce se mi všechno vzdát. Jsou dny, kdy nemusím bojovat sama ze sebou a pak jsou dny, kdy ten boj prohrávám na plné čáře. Jsou dny, kdy mě deprese nechá v klidu a pak jsou taky dny, kdy mě celou pohltí a nepustí. Je to hrozně těžké.
V úterý jsem oslavila svoje devatenácté narozniny. A i přes to, že jsem "mladá" tak mám hrozný strach, že nikdy v životě nepotkám svou životní lásku. Nebo jakoukoliv lásku. Někoho, kdo se do mě po uši zamiluje a do koho budu po uši zamilovaná já. Od září budu pravděpodobně žít sama. V třípokojovým bytě. A budu se cítit ještě mnohem víc sama jak se cítím teď. Hlásím se na medicínu a opravdu bych na ni hrozně chtěla jít. Ale mám strach, že ten hroznej tlak a všechno sama nezvládnu. Že se prostě jednoho dne sesypu jako domeček z karet. Je vůbec možné, aby člověk zvládal celý život všechny bolesti sám? Čeká mě maturita a já jsem uzlíček nervů. Už pomalu ani nikam nechodím. Mám pocit, že mám prostě plný zuby lidí. Všech. Jsem z nich neskutečně zklamaná. Všichnimi přijdou falešní a jdou tam, kde zrovna vítr vaje. Mám plný zuby i sama sebe. Že jsem tak důvěřivá. A jsem neskutečně unavená.
Včera jsem si po dlouhé době koupila víno, které jsme kupovali s M. Vlastně jsme spolu skoro nic jiného nepili. Naučila jsem ho tohle víno milovat. Od doby, co jsme se rozešli jsem ho měla dvakrát. A vždy mi po něm bylo zle. Včera jsem si ho koupila znovu. Zastesklo se mi. Chutnalo po jeho polibcích. Ale to nevadí přece. Protože já jdu dál. Musím jít.

jsem sama

11. března 2018 v 0:04 | Tess |  diary.
Mám strach, že nikdy nepoznám svou spřízněnou duši. Svou životní lásku. Někoho, s kým jsi sem souzená být. Někoho, s kým si budu naprosto ve všem rozumět. Je to přesně půl roku a 10 dní, co se se mnou M. rozešel. Je to už půl roku a mě to bolí pořád. Občas na něho myslím a občas mi nehorázně moc chybí. Jak je to možný? Přece mi tolik ublížil a i tak. Jsem ráda, že s ním už nejsem. Že nemám někoho takového už v životě. Ale říkám si, co když to talhle půjde dál? Každej další můj vztah bude jen jeden velkej omyl, kterej mě dostane na kolena. Od té doby, co jsme se rozešli nepiju své milované rybízové víno, protože jsme ho vždycky pili spolu. Občas mě popadne strašná úzkost, protože zrovna neleží vedle mě. Nikdo. Nemá mě kdo obejmout. A jsem prostě jen strašně sama.
Vždycky jsem toužila po lásce. Hrozně moc jsem toužila po lásce už od malička. Poté, co se narodila sestra, jsem od rodičů dostávala minimum lásky. Naši měli a mají a asi i vždycky budou mít radši mou mladší sestru. V 8 letech jsem se cítila osamocená a nemilovaná. Navíc. A možná, že na myšlenkách mého tehdejšího já něco bylo. Možná že jsem tady opravdu náhodou a navíc a nepatřím sem. A tak na mě nečeká ani nic dobrého, protože se se mnou nepočítalo. Potřebuji cítit lásku. A podporu. Potřebuju najít někoho, kdo mě bude milovat celým svým srdcem. Kdo mě bude brát i když jsem "porochaná". I když jsem roztříštěná na miliony kousků. Kdo mě bude brát s depresema a vydrží to se mnou. Kdo mi řekne, že už to všechno nemůžu v sobě dusit dál, ale musím upustit. Že mohu plakat, protože je to normální a uleví se mi. A vezmě mě do náruče a nechá mě plakat. Kdo mi pomůže s mou záchranou. Kdo nadzvedne hráz, aby mohlo všechno to špatné ze mě odtéct pryč. Možná, že se tohle děje jen ve filmech. Možná, že jsem naivní, když si myslím, že někdy potkám svou životní lásku, která mě zachrání od sebe samé. Nebo možná že už jen prostě blázním z maturity, že cítím, jak je toho hrozně moc a přestávám vše zvládat. Ale jedno se nemění.. Jsem sama.